Pages

Senin, 20 Januari 2014

Vyluxusované mozky

Hezký den!
Můj blog je sice z velké části i o jídle a cvičení, ale to zdaleka není to jediné, co by mě zajímalo.
Spíš naopak.
Co se týče knížek, nějaké na téma strava nebo cvičení byste u nás doma hledali marně a musím říct, že mě to vůbec neláká (pokud tedy nejde o kuchařky, u toho bych dokázala slintat hodiny). 
Dneska bych vám ale ráda představila knížku z úplně jiného soudku. Ze soudku, co mě pořádně zajímá.
Minulý rok jsem dostala od Ježíška knížku Nákupologie - Pravda a lži o tom, proč nakupujeme, která se zabývala hlavně tím, co se odehrává v našem mozku při kontaktu s různými druhy reklamy, co na nás působí a co naopak vůbec ne. A co si myslíme, že si myslíme, a co si doopravdy myslí náš mozek. A nebo taky o tom, jak účinný je ve skutečnosti product placement neboli reklama ve filmu, a čím vším se necháme podvědomě ovlivnit.
A protože jsem Nákupologii přečetla během tří dnů (a během dalších během tří dnů díky ní napsala seminárku odkládanou celý semestr), musela jsem na letošní dopis Ježíškovi napsat na prvním místě i pokračování od stejného autora s názvem Vyluxusované mozky - Triky, které používají firmy, aby nás přiměly k nákupu.
Autorem je Martin Lindstrom, marketingový poradce, který se tomu věnuje více než dvacet let a stojí za desítkami kampaní různých světových firem, od McDonaldu až po CocaColu.
A protože o tom ví sakra hodně (a nejsem si jistá, jestli má vždy úplně čisté svědomí :D), momentálně o tom hlavně přednáší na univerzitách a tak trochu střílí do vlastních řad, píše, a stává se expertem na obhajobu práv spotřebitelů. Jo a podle Time je to taky jeden ze 100 nejvlivnějších lidí světa. 
V originále se knížka jsmenuje Brandwashed, což je mnohem trefnější než český překlad, ale sama taky nevím, jak lépe bych to přeložila.
Vyluxusované mozky se mi líbí ještě více než Nákupoloie, na kterou knížka volně navazuje, protože Nákupologie byla v některých částech i docela odborná, co se různých lékařských pokusů týče - což bylo sice hodně zajímavé, ale někdy se to nečetlo až tak snadno. Oproti tomu jsou Vyluxusované mozky mnohem čtivější - až tak, že jsem to četla po večerech, kdy jsem byla strašně unavená, zavíraly se mi oči, ale nedokázala jsem se odtrhnout....až bylo najednou 100 stran pryč. Kdyby se mi ten pojem nepříčil, až bych snad použila i výraz informační orgasmus :D
A hlavně jsou to všechno věci z běžného života, dočtete se tam o desítkách strategií různých firem, od Starbucksu přes HM až po Moët nebo o tom, jak se dá draze prodat i obyčejná voda.
A nebo třeba taky.....
že se firmě Axe povedla tak zdařilá kampaň, až její deodoranty začal kupovat ÚPLNĚ KAŽDÝ, včetně nepřitažlivých podivínů, což jí značně kazilo image, a tak museli zvolit novou strategii.
 - že firma Hoolister nevyrábí oblečení ve větší velikosti než 40, protože nechce, aby jí kazili image nedokonalí lidé
- že náhoda není ani to, jak přesně zasyčí při otevření lahev s limonádou nebo jak cvakne sklenice s konkrétním buákovým máslem. I na tomhle výrobci pracují, aby vytvořili charakteristický zvuk přímo pro svou značku, který se nám uloží v podvědomí
- že náhoda není ani to, jaká hudba v supermarketech hraje
- a že prodejci toho o nás ví mnohdy více, než samotný Velký Bratr
- jaký je skutečný význam zákaznických kartiček
- že některá nákupní centra v Americe si najímají dobře vypadající teenagery, aby postávali před centrem, čímž vytváří iluzi místa oblíbeného mezi mladými
- že služeb marketérů využívají i královské rodiny, aby zvýšily svou oblíbenost
A nebo se dozvíte i to, zda skutečně platí že sex sells, co všechno ovlivní naše rozhodnutí, než dáme nějaké zboží do košíku (a to, "že nám prostě chutná nejvíc" je často až to poslední), jakých triků využívají obchody pro navození iluze čerstvosti nebo jak v nás firma napřed vyvolá obavy a strach a poté nám nabídne řešení v podobě svého výrobku.
A nebo třeba že značkou samou o sobě jsou i celebrity, jaké látky jsou přidávány do chipsů aby se staly návykovými a nebylo možné skončit dříve, než na dně pytlíku (vyzkoušeno!)....a zajímavá je i kapitola o závislosti na sociálních sítích a chytrých telefonech.
A taky konečně vím, proč mám pořád tak rozpraskané rty, i když si je denně mažu zázračným mentolovým balzámem Carmex - ano, ten prevít v sobě obsahuje nějakou látku, která tkáň neustále nenápadně obrušuje a vyvolává tak potřebu po dalším mazání!
A dočtete se třeba i o tom, že značkami jsou svým způsobem i různé zdravé (tvářící se přímo zázračně) potraviny jako třeba goji neboli kustovnice čínská - které všichni draze kupují, protože jsou prostě zdravé, ale žádný konkrétní věrohodný výzkum neexistuje.
Nebo o různých marketingových pokusech - třeba když se prováděl pokus s tím, že byly dětem dány dvě stejná jídla, jen jedno mělo etiketu McDonalds a druhé bylo s no name etiketou. A je jasné, jaké jídlo děti označily jako to chutnější. Dokonce řekly, že jim chutná víc i ta mrkev z McDonaldu, přesto že mekáč nikdy nic takového v nabídce neměl.
Nebo pokus s tím, že se do amerického předměstí nastěhovala rodina, která měla za úkol nenápadně přesvědčovat své netušící sousedy k nákupu různých produktů.
A dozvíte se i jak daleko jsou schopny některé firmy zajít.
Nebo třeba to, jak fungují žebříčky nejprodávanějších knih - že jsou ty knihy vlastně paradoxně nejprodávanější proto, že jsou nejprodávanější. A čím dál více lidí je kupuje proto, že je koupilo už tolik lidí před nimi (jasný příklad té "šedé sračky").
A mnohem víc.
A když to shrnu - rozhodně vám knížku doporučit musím! I pokud vás třeba problematika reklamy až tolik nebere - je to psané hodně čtivě (skoro jako můj blog hohohoo!) a zajímavých informací je tam víc než dost. A hlavně - je to ze života. Protože reklama na nás v dnešní době útočí ze všech stran - umíte si třeba představit nějaký film nebo seriál, který by ji neobsahoval? (aneb film bez iPhonu a lahve coly je utopie!).
Sama se taky nenechám nalákat k nákupu okamžitě, co něco vidím v reklamě na krásné modelce. Ale není to jen o těch reklamách, které jsou na první pohled rozpoznatelné, je toho totiž mnohem víc, co se nám postupně ukládá do povědomí...........a po nějaké době vypluje na povrch. Mezi regály.
P.S. A přečtěte si i 1984. To s reklamou sice nesouvisí, ale....
P.S.2 A nevěřte ničemu, co kde uvidíte. Třeba jsem za tenhle článek dostala pořádně zaplaceno. A třeba je vaše sousedka, u které tak obdivujete ty krásné boty, jen najata nějakou firmou. A třeba je vaše oblíbená blogerka, která píše o krémech proti celulitidě, ve skutečnosti chlap.
P.S. 3 No dobře, zaplaceno jsem nedostala. Bohužel.

Kamis, 16 Januari 2014

Lednová Vídeň

Hezký den!
Před chvílí jsem se vrátila ze školy, a tak tu pro vás mám (i když s hlavou neschopnou dalšího myšlení) opět pár fotek, co jsme spolu s panem Nikonem posbírali při procházkách po Vídni.
Zbývají mi totiž už jen poslední dva týdny, než mi skončí semestr a já se vrátím domů do Brna natrvalo, a tak fotím o sto šest.
Ani doma se ale flákat nebudu, hned od začátku února jsem si na sebe totiž upletla bič v podobě další měsíční praxe. No a taky se tam na mě už těší má brněnská univerzita. Uuuuu!
Na jednu stranu jsem moc ráda, přeci jen, doma je doma, mám tam všechny a všechno, co mám ráda (třeba waflovač a toustovač!), ale i tady jsem si to hodně oblíbila a určitě se sem budu vždycky ráda vracet (a tím nemyslím jen to, že beztak budu jezdit na opravy zkoušek:D) a určitě mi bude i hodně věcí chybět.
Zkrátka všechno má svá pro a proti, ale za tuhle možnost jsem moc ráda a rozhodně toho nelituji.
I když........to mi připomeňte až zase budu brečet nad sešitem, že ty zkoušky nemám šanci zvládnout, když nerozumím ani nadpisu.
Ale jedna z mála věcí, co mi rozhodně chybět nebude, je bydlení na kolejích. Jsem holt holka rozmazlená.
Ale veselo tu máme - dnes v noci se totiž mé růžové ikea-pantofle a sobí pyžamo podívaly ven podruhé. Hasiči jsou tu jako doma.
Požární poplach pasuji na nejprotivnější zvuk světa. No však i pan bezdomovec, který nám pravidelně přespává ve vestibulu, se tvářil značně znepokojeně, co ho to probudilo.
A taky uznávám, že bydlet ve 12. patře má občas i své nevýhody.
Ale radši dost řečí, nebo to bude zase dlouhé jak třídílný středověký román.
A to nechcete.
Kdo by věřil, že tahle fotka je ze začátku ledna a ne někdy z letních měsíců?
Pravda, o ideální zimě mám jiné představy a ráda bych letos viděla i Vídeň zahalenou do bílého kabátku, ale ani takové slunečné počasí nebylo k zahození - a samozřejmě jsem jej využila nejlépe jak se dalo - na kole, při projížďce po Donauinselu, který u mě vyhrává v soutěži o nejhezčí vídeňské místo.
Ale když tak projíždím po Donauinselu a všude vidím zavřené plážové bary (které na oprýskaných cedulích lákají na koktejly v akci!) a hromady poskládaných lehátek a židlí, je mi líto, že už Vídeň v létě nezažiju.
Tedy ne na delší dobu, na výlet rozhodně ano. (a doufám, že tam na mě ten Aperol a Pina Colady počkají)
Konečně jsem si mohla odškrtnout na svém musím-navštívit seznamu další místo, kterým byl park Augarten. 
Ve Vídni celkově není o zeleň nouzi, parky jsou tu na každém kroku. Ale kromě příjemné procházky nabízí Augarten i další zajímavosti, jsou tu hned dvě Flaktürme neboli válečné protiletadlové věže, které měly pojmout až tisíce vojáků. 
Na první pohled to samozřejmě nejsou žádné elegantní a krásné stavby, a četla jsem, že hodně místních si přeje jejich zbourání, protože prý hyzdí siluetu města.
Podle mě by se ale takové stavby rozhodně bourat neměly, i když nejsou třeba na pohled krásné, zajímavé je to bezpochyby a hlavně připomínají určité, i když ne zrovna příjemné, okamžiky z historie. (ale mě neberte vážně, jako malá jsem nejvíc milovala lezení do bunkrů v pohraničí Orlických hor :D)
To, co hyzdí města, hlavně tedy u nás, jsou spíš stavby z trochu pozdějšího období - aneb děkujeme, soudruzi!
A navíc jsou to podle mě perfektní prostory například pro nějaké muzeum nebo galerii - třeba tak jako v jedné z věží, v blízkosti Mariahilferstrasse, kde jsou k vidění akvária s mořskými rybami.
A na straně jedné z věží se dozvíte třeba, že....
A protože je mi jasné, že jsem tímhle historickým okénkem většinu z vás možná tak odradila, pokusím se to napravit......třeba koblihami!
Cukrárny Aida jsou tu doslova na každém kroku a pokaždé, když procházím okolo, musím se usmát nad tímhle dokonalým heslem.

A moc ráda to mám v centru města, v bočních uličkách vedoucích směrem od Stadtparku ke Stephansplatzu, kde jsou různé malé obchůdky a sympatické kavárničky.

A o kousek vedle jsou pro změnu ty nejluxusnější výlohy, kterým, co se třpytu týče, vede Swarovski.
A na kole jsem se projela i v Prateru po nekonečné aleji neboli Hauptalee, která má na délku několik kilometrů a o víkendu je to vice lidí, než na londýnské Oxfordstreet v období slev.
Celkově je vidět, že Rakušákům není sport cizí (i když...Mekáč tady taky nestrádá:D) a jakmile je volný den, polovina Vídně se vydá na kolo a ta druhá nazuje běžecké tenisky.

O něco méně příjemným místem je ale Prater večer, po setmění.
V zimě je zavřená většina atrakcí i ve dne a lidí je tu pomálu, ale večer tu není už ani noha a ozývá se jen zvuk vrzajících kolotočů a sem tam nějaký zvuk ze strašidelných zámků, které mi v tu chvíli připadaly strašidelné i z venku.
Jak z americkýho hororu!

Na návštěvě jsem tu měla i sestru, (snad) budoucí architektku, a tak jsme se zašly podívat na celkem novou stavbu Wirtschaftsuniversität v kampusu poblíž Prateru od slavné architektky Zahy Hadid, a musím říct, že je to vážně paráda.
Pro změnu ne jak z americkýho hororu, ale jak z nějaké vesmírné lodi. Nebo sídla Mužů v černém.
Naše rodina je totiž celá spíš technicky zaměřená, oba rodiče inženýři a Terka na takové škole. Jen já jsem se nějak nepovedla a už od základní školy (když se objevily v matematice ty zlé zlomky!) jsem přesvědčená, že mi chybí část mozku, kde normální lidé mají matematické chápání.
Když se rozdávalo logické myšlení, asi jsem stála ve špatné frontě.
Jen nevím v jaké.
Na hudební sluch to nebylo. A na trpělivost taky ne. Ani na malý nos. Nebo talent na jazyky. Nebo rovné zuby. 
Cestování metrem jsem si docela oblíbila, je to rychlé a hlavně jednoduché.
A takhle vypadá zastávka, ze které jezdím každý den, v neděli ráno.
Neděle je celkově takový mrtvý den, na ulicích úplně prázdno, a dokonce i když se podívám z okna na jinak rušnou několika proudovou silnici, není tam nikdo.
Ale to je dobrý, protože já vlastně nesnáším lidi.

A ještě jedna metrofotka, tentokrát stanice Karlsplatz přímo v centru, kam jezdí rovnou tři linky.
Opět v neděli ráno, opět bez davů.

A ještě jeden pohled na ranní město, z mostu na Schwedenplatzu, pod kterým jsou po obou stranách řeky cyklostezky, po kterých jsem ještě na podzim jezdila a běhala.
Ale co je potřeba k tomu, aby bylo ráno dokonalé?
Samozřejmě nic jiného než snídaně!
Třeba taková, přesně podle mého gusta.

Jak už víte, jsem cheesecaková královna.
A proto pro mě byla obrovská rána, když jsem zjistila, že ten nejdokonalejší ze všech cheesecaků, s bílou čokoládou a malinami, už se neprodává.
Neštěstí. Tragédie. Hrůza. Pohroma. Konec světa. Apokalypsa. A tak.
Ale i bez cheesecaku může být snídaně dobrá, pro změnu taková, s výbornou granola bar.
A není to poprvé, co jsem si něco objednala a dostala jsem to na dva talířky, protože si obsluha myslela, že to nebudu jíst sama. To mě vždycky pobaví (a nejradši bych tu obsluhu snědla taky!) a musím se smát.
Však i když jsme si s přítelem objednali skromnou porci sushi pro dva, dostali jsme k tomu čtvery hůlky :D
.......a vás taky sním!

Selasa, 07 Januari 2014

TOP 13 roku 2013

Hezký večer!
Na včerejší den si pro mě Rakousko opět připravilo další zradu v podobě státního svátku, což však hloupá blondýna zjistila až když ráno stála před Lidlem a chtěla se dobývat dovnitř (důchodkyně!).
A tak, kromě toho, že jsem si nemohla nakoupit nic k jídlu (díky bohu za mou železnou zásobu kuskusu!) muselo sejít i z mého plánovaného nakupování oblečků.
Měla jsem chuť vraždit!
Nakonec to ale bylo jedině dobře, jelikož bylo nádherně, úplné jaro (až na to, co za měsíc zrovna máme..), což si místo návštěvy obchoďáku přímo říkalo o vyjížďku na kole a návštěvu jednoho z dalších parků, kde jsem nikdy předtím nebyla. A udělat něco dalšího do školy a zavřít se na chvíli do posilovny taky úplně od věci nebylo....Takže milý státní svátku, omlouvám se, že jsem na tebe včera ráno nadávala!
A tak jsem pobíhání po obchodech přesunula na dnešek.
S vidinou toho, jak si zpátky na koleje potáhnu narvané tašky. Narvané vším, co jsem si naplánovala - od pártyšatů až po nějaké tričko a kabelku.
Ale jak už to tak bývá, zákon schválnosti zafungoval a i dnes a platilo staré známé pravidlo "nemám peníze=líbí se mi všechno. Mám peníze=nelíbí se mi nic".
A když už se mi něco líbilo, tak mi z toho lezla víc než půlka zadeku. Klasika.
To prodejci nedokáží pochopit, že i lidi co nejsou trpaslíci nad 170 centimetrů by rádi nosili šaty bez toho, aby celý svět mohl obdivovat jejich sakra pevný pozadí?!
No to jsou problémy, já vím, já vím.
A když už jsem začala něčím tak životně důležitým, jako jsou šaty, ponese se ve stejném, čili neskutečně duchaplném, duchu celý článek - aneb mých TOP 13 roku 2013!
1) Rozhodnutí roku
Sedím ve svém malém pokoji na kolejích na konci města u jednoho z ramen Dunaje. Večeřím falafel a zeleninu, co jsem koupila na Naschmarktua a pod okny mám světla večerního města. A tak nemůžu jinak, než začít tímhle.
Nejlepší rozhodnutí minulého roku bylo bezpochyby přihlásit se na Erasmus a vycestovat tak na 5 měsíců za hranice!
Pokud tu možnost máte nebo budete mít, rozhodně vám radím, ať do toho jdete, za každou cenu.
Vykašlete se na nějaké stýskání a prostě jeďte. Je to zkušenost na celý život a dá vám to opravdu hodně - od samostatnosti, kdy si musíte se vším poradit sami (třeba ty úžasné úřady!) až po poznávání nových lidí a procvičování jazyka.
2) Oblečení roku
Kdybych měla vybrat jeden kousek nebo typ oblečení, který jsem v minulém roce nosila nejčastěji a nejraději, byly by to jednoznačně sukně. Áčkového tvaru, s vyšším pasem.
Nejdříve jsem si pořídila černou, potom přibyla mátová, která ale i brzo odešla - po tom, co jsem ji jednoho nešťastného dne vyprala a ona záhadně změnila velikost. (prosím o minutu ticha...)
A ve Vídni jsem si pořídila další, stejného střihu, akorát v koženkovém provedení (což je praktické třeba když si ji večer v baru polijete pitím. Vyzkoušeno!). No a dnes jsem mohla mít ještě jednu, v krásné starorůžové barvě, kdyby......ano správně, kdyby nebyla do půlky zadku.
Je to totiž ten nejlepší střih na světě.
Skryje co má zůstat skryto (=zadek) a elegantně odhalí, co má být ukázáno (=nožky). A hlavně - když se na oběd pořádně přecpete, nikdo to nepozná, protože i břicho je před světem schováno!
3) Doplňky roku
Přemýšlela jsem, jestli sem jako doplněk nezařadit spíše brýle, které mám od léta, ale ty jsou i často spíš nutností. A tak brýle převálcovaly náhrdelníky. Ty vítězí na plné čáře!
A musí být veliké a výrazné.
Nic jiného jsem si tolik neoblíbila a tento rok se ukázalo, jaká straka jsem. 
Oblíbenci přicházejí a odcházejí, a proto na fotce není můj oblíbený s diamanty nebo zlatý řetěz, kteří bohužel padli i ve svém velmi mladém věku. Jedno je ale jisté - prázdné místo, které po sobě zanechali (TI oblíbenci a TI miláčci) bude brzy zaplněno!
4) Písnička roku
Tady jsem taky musela zapojit svůj blonďatý mozek a trošku popřemýšlet.
Mám totiž své stálice, co poslouchám pořád a pořád, už několik let, a co se týče nových skladeb, zas tak v obraze nejsem. A jediný způsob, kudy se ke mně nové písničky dostávají jsou kluby a nebo posilovna (věřte nevěřte, ale v tom druhém jsem častěji!).
A tímto způsobem se ke mně dostala i tahle, německá. V rakouském rádiu, které je vždycky puštěné v posilovně, ji hraní denně, je hodně oblíbená, a mně hned padla do oka....ehm tedy do ucha.
Vždycky, když začne hrát mám chuť zpívat. A když jsem tam zrovna sama, s činkama nebo na běžícím páse si i zpívám (ale to slyšet nechcete).
Text samozřejmě není nijak duchaplný (Whitney wird mich immer lieben und Michael lässt mich nich' allein:D) a možná proto se mi líbí - protože tomu rozumím! 
A je mi jasné, že jsem to měla dát spíš úplně na konec článku, protože takhle jsem polovinu čtenářů donutila k útěku. Němčina holt asi nebude zrovna to, z čeho by většina lidí skákala nadšením.
5) Film roku
Ani u filmů to úplně jednoznačné nebylo. Pár jsem jich viděla, několikrát jsem byla v kině a něco jsem si stáhla. A vesměs vše, co jsem viděla se mi líbilo, protože na filmy u kterých tuším, že to není nic pro mě ani nekoukám (proč taky ztrácet čas nějakou primitivní emerickou komedií?)
Mazané to děvče!
Moc se mi líbil třeba Skyfall a ani Gatsby by nebyl špatný, kdybych neměla díky knížce úplně jiné představy. A taky mi tam neseděla ta (i když sama o sobě skvělá) hudba.
Ale protože Woody i tento rok natočil další film a já jsem největší fanynkou tohoto brýlatého staříka, nemůžu říct nic jiného, než Blue Jasmine neboli Jasmíniny slzy.
6) Recept roku
Teď trochu zabrousíme na blog. 
Který recept z těch všech, co jsem za celý rok na blogu zveřejnila je podle mě ten úplně nejlepší? Na který jsem pěla nejvíce chvály? Při pohledu na co se mi pokaždé sbíhají sliny? Jaká je ta nejlepší snídaně na světě? A co jsem pekla nejčastěji a nejraději?
Víc netřeba říkat.
7) Objev roku
Tady to vezmu opět z jídelního soudku.
V kuchyni pro mě byl bezpochyby objev roku v oranžových odstínech - batáty!
Ochutnala jsem je v tomto roce poprvé, ale láska na první ochutnání to byla hned.
8) Cvičení roku
Tady není žádné přemýšlení třeba - jednoznačně TRX!
Vyzkoušela jsem to sice již v roce 2012, ale pořádně jsem se do toho opřela (čili chodila několikrát týdně) a zamilovala až v roce 2013.
Fitbox tomu sice šlape na paty, ale vítěz je jen jeden.
Je to pořádně náročné (ještě aby ne, když to bylo vyvinuto původně pro armádu), procvičí se celé tělo a třeba na břišní svaly neznám nic účinnějšího.
Takže palec nahoru pro tyhle provazy!
9) Sladkost roku
To bych nebyla já, abych si nevymyslela i takovouto kategorii.
Protože Augustus rád nejen hodně šokolate, ale ještě víc cheesecaků!
Není nic lepšího než si na snídani zajít hezky do kavárny (i když nepadnout po cestě hlady dá zabrat) a vychutnat si nebe na talíři. 
10) Jídlo roku
Čokoláda se neúčastní, jinak by totiž vyhrála všechny kategorie. Od objevu přes jídlo až po lásku roku.
Oblíbených jídel mám spoustu. Jak z té kategorie, kterou můžu jíst pořád a denně, tak z té kategorie, co bych ráda jedla pořád a pořád, ale zdraví ani tělo by mi za to nepoděkovaly.
Když to ale vezmu z toho pohledu, co za hlavní jídla nejčastěji skutečně jím, je to určitě kuskus s cuketou. Ten tu ale byl i roky předešlé. Nebo různé celozrnné palačinky na slano i na sladko. Ty ale taky jím odjakživa. Nebo těstoviny - ty tu byly vždy a vždy budou. No a ovesná kaše k snídani? Tu jím pravidelně více jak 6 let, tudíž je taky vyřazena z výběru. Ráda si dám, klidně i jako oběd, i nějaké to pečivo, ale vybrat jako jídlo roku chleba by bylo....úchylný.
A jestli je něco, co jsem si nejvíce oblíbila až tento rok, jedla to častěji než často, a vždycky s chutí?
Cizrna!
11) Pití roku
Cider! Všechny možné druhy i příchutě!
Vypité množství se nedá počítat na litry, nýbrž na kanistry. A má obliba tohoto nápoje se nedá vyjádřit slovy.
12) Úchylka roku
Ťuťu ňuňu ťuťuťu ňuňuňu.
Ano, správně....mopsíci a buldočci!
Jak je někde zahlédnu, okamžitě se mi rozzáří oči (a ve Vídni zářím pořád:D) a začnu šišlat.
Doma mám 4 buldočí/mopsí trička, a shodou okolností tenhle článek i v jednom z nich píšu (nadělila mi ho Téra, která zná mou úchylku až moc dobře).
A dnes mi dalo velkou práci se v HMku ovládnout a nekoupit si další dvě. I když.....pro to jedno se budu muset vrátit!
Jednou to štěňátko mít budu. 
A proměním se tak v reklamu na šišlání. 
13) Muž roku 
Tady je to stejné už třetím rokem - a žádné změny v plánu nejsou!
P.S. Chtěla jsem přidat i knížku roku, ale vzhledem k tomu, jak málo čtu (a stydím se za to!) by byla knihou roku automaticky každá, co bych přečetla.
Ale Žítkovské bohyně byly perfektní!
P.S.2. A to samé kosmetika roku - používám pořád to samé, v množství které by se vešlo do jedné kosmetické taštičky, takže není z čeho vybírat vítěze.
P.S.3. A pusťte si to nejroztomilejší buldočí video na světě!

Minggu, 05 Januari 2014

Jídelní deníček

Krásnou neděli přeji!
Posílám srdečné pozdravy z Ruska z Vídně, kam jsem se po brněnských Vánocích opět v pátek vrátila. Už mi však zbývá jen poslední měsíc, tak si to tady musím užít jak se sluší a patří. A můj seznam musím-navštívit míst ještě zdaleka není proškrtaný. 
Zatím to však na nějaké užívání nevypadalo - zdárně jsem dokončila písemnou práci (i přes jisté počáteční komplikace) a poslala ji německé kamarádce na zkontrolování a vyškrtání tisícovky chyb z toho gramatického pekla.
Což znamená, že už asi žádnou německou kamarádku nemám.
A další čas jsem věnovala dělání výpisků z prezentací a překladům. Jediné vzrůšo byly návštěvy kampusové posilovny a výlet do Lidlu pro cukety. 
Prostě dokonale zajímavý program!
Takže pro zítřejší den mé předsevzetí zní : Být méně svědomitá (to říká ta pravá), učení odložit a jít poznávat Vídeň. Přesněji řečeno tedy Mariahilferstrasse a Donau Zentrum, kam vezmu na procházku své vánoční obálky.
Protože se mi ale opět plní má složka s jídelními fotkami (no dobře, kecám...žádnou složku nemám a všechno ukládám na jedno místo kde pak mám největší bordel, ale znělo to líp...), je ten nejvyšší čas na další jídelní článek.
Protože co může být více fotogenické než jídlo? (kromě mě, samozřejmě..)
Jako první tady musí být takhle dobrota z kraje Choceňského, kterou mi až do dalekého Rakouska dovezla nejhodnější blonďatá Terka. (která chtěla tímto zajistit reklamu svému kraji :D)
Nabízí se samozřejmě přirovnání s Milka Philadelphiou, které se dost podobá, akorát Philadelphia je chutí více čokoládová a tohle je jemnější, více smetanové. 
A chutná to jako termix. Ale úplně! 
Až to svádí k tomu popadnout lžičku a kelímek pořádně vyčistit.
A kdyby vás zajímalo složení - 80% tvoří zakysaná smetana dohromady se smetanovým jogurtem. Takže vlastně kelímek plný bílkovin = kelímek plný zdraví, to je ono!
Ta nejdokonalejší kombinace je samozřejmě s opečeným toustem a banánem.
A tady je už chodeňské máslíčko jako hlavní hvězda mé snídaně.
Akorát to bylo zrovna v jedno nešťastné sobotní ráno, kdy mi dělalo problém dostat do sebe i takovou dobrotu.
Což mi připomíná, že jsem už dlouho chtěla sepsat další vídeňský článek, tentokrát s tipy, tam zajít na večer posedět nebo trošku hodit bokem.
Takže co nejdřív vám prozradím, kam na nějakou tu skleničku.
Co vám však neprozradím je množství, kolik si jich maximálně můžete dát, aniž byste ráno trpěli jak tři psi.
Sama totiž ono magické a záhadné číslo neznám.
Což by mohlo být mým novoročním předsevzetím - vyřešit tuto zapeklitou rovnici!
Vím jen, že číslo 12 to není. Vyzkoušeno.
A když už jsem zmínila Téru, musím se pochlubit i tím, jakou další dobrotu jsem od ní dostala - výborné domácí zázvorovo-mrkvové sušenky, ukryté v roztomilé krabičce.
Padly za vlast, to je jasná věc.
Další ze snídaní, ještě hezky doma v Brně.
Domácí celozrnná houska s burákovým máslem a banánem a vedle Fitness lupínky s jogurtem.
Ale musím říct, že tohle burákové máslo je nejhorší, co jsem kdy měla. I když máslo by si to asi ani říkat nemělo, spíš burákový cucek. Tuhý cosi. Konzistencí podobné betonu.
Bylo to sice strašně bio, strašně zdravý, bez všech zlých solí, cukrů a olejů.....a taky úplně k ničemu, ani namazat se to nedalo, spíš jsem si tu housku musela těmi kusy rádoby másla obložit :D
To už mi víc chutnalo i to Jori. A i moje domácí mělo tisíckrát máslovější konzistenci, než tohle zlo.
A tak nastal historický okamžik - sklenice mi vydržela dva týdny!
Koupeno ve zdravé výživě, značka zapomenuta.
A další recept podle mé oblíbené Dity P. a jeden z obědů, ještě doma.
Francouzské palačinky.
Jen jsem použila místo hladké mouky celozrnnou pšeničnou, kterou cpu úplně všude.
Naplnila jsem je tvarohem a banánem a polila domácím vaječným likérem. To sice v receptu nebylo, ale jsem si jistá, že by Dita nebyla proti.
A protože jsem se rozhodla vás dnes unudit, přidávám to, co jste tu viděli už milionkrát.
Celozrnný kuskus, cuketa a hromada sýra!
Nejlepší je, když si to vařím a pánev je úplně plná, jako by to bylo jídlo pro celou rodinu. 
Ale nic takového, jen má skromná porce!
A to stejné, akorát v mé videňské misce.
A i pod tou hromadou sýra a sušených rajčat se skrývá to samé.
Věřte nevěřte.
A tady pro změnu něco z jednoho prosincového večera, kdy jsem tu měla vzácnou návštěvu (=přítele).
Nějaké ty bublinky a hromada, veliká hromada sýrů! Jsem totiž sýrová královna.
Samozřejmě šlo o nízkotučný Eidam a ještě nízkotučnější Ementál, nějaké tučné, a nedejbože kozí sýry bych já do pusy nikdy nedala!
Tenhle čas po Vánocích je pro mě vždycky takový smutný. (skoro by se dalo říct prázdný :D)
Mám totiž strašně ráda to období před svátky, ta atmosféra, přípravy, nákupy dárků. pečení, těšení se....Výzdoba po celém městě, světýlka, dekorace, koledy, vůně všech možných sladkostí, krásná atmosféra, doplněná nějakým tím punčem...
A teď najednou nic.
Žádné těšení, žádná světýlka, žádný punč.
A tak se alespoň smutně můžeme podívat na jednu snídani z vánočního období.
Nejlepší vánočka, mnou upečená, máslem poté pomazaná a bleskurychle snědená.
(I když....ty povánoční slevy nejsou zas tak špatné...:D)
A tady už je můj dnešní oběd.
Cizrna a krevety, opečené na lžičce oleje a pořádně okořeněné.
To je tak, když jdu jako správná důchodkyně po slevách a mé zvědavé oko spatří krevety v akci. 
A včerejší oběd.
Velmi nečekaně cizrna, má láska. A společnost jí dělal samozřejmě sýr a paní okurka.
Má posedlost rýží s rybou stále nemizí...
A je jasné, jaký byl i můj oběd ihned po příjezdu do Vídně.
To je totiž jedna z mála výhod toho, bydlet ve městě, kde je draho jak prase. Můžete si kupovat sushi a omlouvat si to tím, že i obyčejný sendvič by tu stál stejně. A jídlo v menze ještě víc.
 Tak a to je pro dnešek vše, mějte se krásně, a já vás snad budu brzy opět otravovat svými řečmi. Článků mám vymyšlených spousty, jen se k tomu nějak dostat.
Tschüss!

Rabu, 01 Januari 2014

Silvestr, domácí sushi a recept na novoroční cheesecake

Úplně nejlepší a zároveň strašněnahovno rok už je za námi, a tak teď můžeme doufat (ale hlavně se snažit!), že ten nový bude jen a jen lepší.
Co se týče loučení se se starým rokem a vítáním roku nového, pojala jsem to letos docela poklidně. Mohla bych napsat, že na nějaké velké opíjení paření až do rána už jsem stará, ale tomu bych nevěřila ani já sama.
Na tohle stará nebudu asi nikdy.
Jen jsem zkrátka neměla zrovna na žádnou párty-párty náladu a s přítelem jsme se domluvili, že to tentokrát oslavíme ve dvou. (teda, když připočtu ty vínka, bylo nás asi 5 :D)
Hned ráno jsme si zašli do fitka (není potřeba čekat na novoroční předsevzetí), kde jsem ale byla líná nějak víc posilovat a všechno mě bolelo ze cvičení v den předešlý, a tak jsem strávila skoro celou během na páse. Líná prdel, no. Co mě ale bavilo nejvíc - před pásem byla veliká televize, na které se pomocí dálkového ovládání dala zvolit jedna z mnoha krajin, která se poté promítala, jako byste po ní běželi.
Jsem asi děvče zaostalé, ale tohle jsem viděla poprvé a byla jsem z toho nadšená jak malá!
Na takový kraviny mě užije.
No a taky to běhání byla hned (ale jen o trochu!) menší otrava.
Vybrala jsem si tam na promítání centrum Vídně, co jiného taky ode mě čekat, že. Takže jsem vlastně běžela od Stephansplatzu přes Graben, kolem Tiffanyho, po parku u Hofburgu až k Rathausu. Hohohooo!
A přesně tam se taky v pátek dopoledne vracím.
Teď už ve skutečnosti, ne jen virtuálně.
Ale až už z Vídně přijedu domů na konci ledna na trvalo, vím kam jít, kdyby se mi náhodou po Österreichu stýskalo - do brněnského BIG ONE! :D

A po cvičení to samozřejmě chce zase doplnit energii, a tak jsem využila nejlepšího jedlého dárku od kamarádky - surovin na přípravu domácího sushi! Byl to v řadě již můj třetí pokus o tuhle dobrotu, ale v mém případě se předtím o dobrotě nikdy mluvit nedalo.
Nevím, proč jsem se nikdy předtím nedržela přesných instrukcí a návodů. Že by mi to nedovolila má všechno-vím-všechno-znám tvrdohlavost?
Poprvé jsem to udělala stylem Babicy - čili "když nemáte rýžový ocet, dejte tam normální" (a nešklebte se u toho čtení! ). O chuťovém zážitku nic říkat nemusím.
Podruhé jsem už koupila rýžový ocet, ale zase jsem rozvařila a následně spálila rýži. Kuchařské umění na jedičku!
No a potřetí, když jsem konečně dostala rozum a pořádně nastudovala jak se taková rýže vaří, to dopadlo až nečekaně dobře.
A přitom stačilo tak málo!
Večer předem jsem rýži několikrát propláchla studenou vodou a poté nechala přes noc namočenou v hrnci. Ráno jsem k rýži přilila vodu (cca centimetr nad rýži) a vařila, dokud se všechna voda nevyvařila. To trvalo asi 15 minut. Pak jsem ji nechala 10 minut odpočívat a následně ochutila octem (tím správným!) se lžicí cukru a soli. Mísu jsem přikryla a dala na balkon.
Odešla do fitka, a až jsme se, spolu s mužem i koupeným uzeným lososem a avokádem vrátili, mohla jsem začít motat oběd.
A kupodivu ani samotná výroba sushí nijak složitá nebyla, na internetu jsou stovky návodů, jak to dělat, ale hlavní chyba, které se hodně lidí při výrobě domácího sushi dopouští (no jo, na fejzbůčku na mě každou chvíli vyskočí nějaká chlubící fotka) je to, že rýži dávají na celou řasu. To je ale špatně a vypadá to pak blbě, když je tam ta řasa stočená jako šnek. Správně se to dává jen do poloviny, s tím, že náplň se umístí přesně doprostřed rýže.
No a já jsem zase chytrá jako rádio a dělám, jako by moje sushi bylo profesionální...
Nebylo, ale s přimhouřenýma očima to docela jako sushi vypadalo, a hlavně chutnalo. Dělali jsme rolky s avokádem, krabími tyčinkami a lososem. Ale radši s uzeným, protože k "čerstvým" rybám z Albertu jsme velkou důvěru neměli. A k podávání samozřejmě nechybělo ani wasabi, jehož množství nikdy neodhadnu a buď není cítit vůbec, nebo to pálí tak, až mi slzí oči. Ta druhá možnost je častější.
A na závěr dodám už jen poplácání po zádech, sama sobě.
Jo a taky omnomnomnom.
A druhá z dobrot, kterou jsme včera vytvořili (no dobře, já jsem vytvořila...přítele jsem nechala jen drtit sušenky:D) byl cheesecake.
Dort, který miluju ze všech na světě nejvíc. (a ze všech cheesecaků nejvíc miluji ten ve Starbucks, s bílou čokoládou a malinovou marmeládou. Mmmm o důvod víc, proč se těšit do Vídně!)
Ale tento bych možná měla napsat "cheesecake", protože úplně pravý není.
Pekla jsem už všechny možné druhy tohoto dortu, jak ten pravý, z mascarpone a Philadelphie, tak i falešný z tvarohu a bílé a hořké čokolády. A potom taky různé verze tvarohových dortů, kterým už se snad ani cheesecake říkat nedá.
Původně jsem chtěla péct klasický New York cheesecake, podle Dity P. Ale jak jsem tak stála v Bille před regálem s mléčnými výrobky a koukala na to předražené mascarpone a drahou Philadelphii, kterou bych musela koupit minimálně 3x, rozhodla jsem se to trochu odlehčit.
Jak pro peněženku, tak nakonec i pro postavu.
A ten můj je tedy něco mezi pravým cheesecakem, z hezky tučňoučkého mascarpone a Philadelphie a tvarohovým dortem. Protože samotný pečený tvaroh s vejci zas taková dobrota není. A korpus jen z vloček by mě asi taky nelákal.
Na novoroční cheesecake budete potřebovat :
2 vaničky tučného tvarohu
1 kelímek zakysané smetany
200g Lučiny (koupila jsem 2 kostky po 100 gramech)
3 vejce
2 žloutky
75g třtinového cukru
25g vanilkového cukru
kůru z 1 citronu
lžíce citronové šťávy
2 lžíce mouky
na korpus :
2 balení cereálních Bebe sušenek (takové ty hranaté). Ale dobré je to i z Lotus sušenek, ve stejném množství.
100g rozpuštěného másla
lžíce skořice
1) Rozpalte troubu a na dno dejte nádobu s vodou, aby se vytvořila pára. (a hlavně potom pozor při otevírání, ať se neopaříte, jako se málem povedlo mně :D)
2) Sušenky rozdrťte úplně na jemno. Buď v mixéru, na což jsem ale moc líná, a nebo je dejte do sáčku a rozmačkejte je rukama. Rozpusťte máslo, přidejte k sušenkám. Vyložte formu pečícím papírem a do ní namačkejte sušenkový korpus.
3) Troubu ztlumte na 180 stupňů a dejte tam formu s korpusem.
4) Smíchejte všechny suroviny kromě vajec. A poté přidávejte vejce postupně, jedno za druhým, a pak žloutky.
5) Vytáhněte korpus z trouby a nalijte na něj směs
6) Dejte péct, 180 stupňů, 45 minut. A troubu vůbec neotevírejte, aby dort nepopraskal.
7) Po upečení nechte dort ještě chvíli v troubě, poté trochu otevřete dvířka a nechte ho tam, aby chudák neměl šok ze změn teploty. 
8) Dobrou chuť!
A tady už je novoroční snídaně. 
Říká se "jak na Nový rok, tak po celý rok". A pokud jde o tuhle snídani, po celý rok by mi to opravdu nevadilo.
Co se ale týče novoročních předsevzetí, ta si nedávám. 
Třeba nějaké cvičící. K tomu, abych se pravidelně hýbala jsem v životě 1. leden nepotřebovala, protože jít si zacvičit je pro mě tak přirozené, jako třeba....snídat cheesecaky.
Ani žádné jídelní.
Zdravá jídla mám ráda (ajajajaj zase myslím na ten svůj kuskus!), jíst hlavně zdravě je pro mě taky přirozené a ráda zkouším různé zdravé recepty. Ale abych si vymýšlela zákazy jako už-nikdy-žádná-čokoláda nebo nedejbože už-nikdy-žádná-lahvinka-vínka? No to mě asi vážně neláká a nevidím v tom smysl.
A třeba učící předsevzetí?
Ale no tak! Vždyť nejlepší práci odvádím pod tlakem a ve stresu. Proč psát seminárky o kterých vím od začátku semestru, když to JDE dva dny před odevzdáním? Byla by přeci škoda se ochudit o tak dobré výkony, o které se stres postará!
P.S. Šťastný Nový i nový rok!
P.S.2 Svědomí mi říká, že to učící předsevzetí by tak úplně od věci nebylo.
P.S.3 No dobře, jdu se učit!
P.S.4 ....nebo zítra.