Lednová Vídeň

Hezký den!

Před chvílí jsem se vrátila ze školy, a tak tu pro vás mám (i když s hlavou neschopnou dalšího myšlení) opět pár fotek, co jsme spolu s panem Nikonem posbírali při procházkách po Vídni.

Zbývají mi totiž už jen poslední dva týdny, než mi skončí semestr a já se vrátím domů do Brna natrvalo, a tak fotím o sto šest.

Ani doma se ale flákat nebudu, hned od začátku února jsem si na sebe totiž upletla bič v podobě další měsíční praxe. No a taky se tam na mě už těší má brněnská univerzita. Uuuuu!

Na jednu stranu jsem moc ráda, přeci jen, doma je doma, mám tam všechny a všechno, co mám ráda (třeba waflovač a toustovač!), ale i tady jsem si to hodně oblíbila a určitě se sem budu vždycky ráda vracet (a tím nemyslím jen to, že beztak budu jezdit na opravy zkoušek:D) a určitě mi bude i hodně věcí chybět.

Zkrátka všechno má svá pro a proti, ale za tuhle možnost jsem moc ráda a rozhodně toho nelituji.

I když........to mi připomeňte až zase budu brečet nad sešitem, že ty zkoušky nemám šanci zvládnout, když nerozumím ani nadpisu.

Ale jedna z mála věcí, co mi rozhodně chybět nebude, je bydlení na kolejích. Jsem holt holka rozmazlená.

Ale veselo tu máme - dnes v noci se totiž mé růžové ikea-pantofle a sobí pyžamo podívaly ven podruhé. Hasiči jsou tu jako doma.

Požární poplach pasuji na nejprotivnější zvuk světa. No však i pan bezdomovec, který nám pravidelně přespává ve vestibulu, se tvářil značně znepokojeně, co ho to probudilo.

A taky uznávám, že bydlet ve 12. patře má občas i své nevýhody.

Ale radši dost řečí, nebo to bude zase dlouhé jak třídílný středověký román.

A to nechcete.

Kdo by věřil, že tahle fotka je ze začátku ledna a ne někdy z letních měsíců?
Pravda, o ideální zimě mám jiné představy a ráda bych letos viděla i Vídeň zahalenou do bílého kabátku, ale ani takové slunečné počasí nebylo k zahození - a samozřejmě jsem jej využila nejlépe jak se dalo - na kole, při projížďce po Donauinselu, který u mě vyhrává v soutěži o nejhezčí vídeňské místo.

Ale když tak projíždím po Donauinselu a všude vidím zavřené plážové bary (které na oprýskaných cedulích lákají na koktejly v akci!) a hromady poskládaných lehátek a židlí, je mi líto, že už Vídeň v létě nezažiju.

Tedy ne na delší dobu, na výlet rozhodně ano. (a doufám, že tam na mě ten Aperol a Pina Colady počkají)

Konečně jsem si mohla odškrtnout na svém musím-navštívit seznamu další místo, kterým byl park Augarten. 

Ve Vídni celkově není o zeleň nouzi, parky jsou tu na každém kroku. Ale kromě příjemné procházky nabízí Augarten i další zajímavosti, jsou tu hned dvě Flaktürme neboli válečné protiletadlové věže, které měly pojmout až tisíce vojáků. 

Na první pohled to samozřejmě nejsou žádné elegantní a krásné stavby, a četla jsem, že hodně místních si přeje jejich zbourání, protože prý hyzdí siluetu města.

Podle mě by se ale takové stavby rozhodně bourat neměly, i když nejsou třeba na pohled krásné, zajímavé je to bezpochyby a hlavně připomínají určité, i když ne zrovna příjemné, okamžiky z historie. (ale mě neberte vážně, jako malá jsem nejvíc milovala lezení do bunkrů v pohraničí Orlických hor :D)

To, co hyzdí města, hlavně tedy u nás, jsou spíš stavby z trochu pozdějšího období - aneb děkujeme, soudruzi!

A navíc jsou to podle mě perfektní prostory například pro nějaké muzeum nebo galerii - třeba tak jako v jedné z věží, v blízkosti Mariahilferstrasse, kde jsou k vidění akvária s mořskými rybami.

A na straně jedné z věží se dozvíte třeba, že....

A protože je mi jasné, že jsem tímhle historickým okénkem většinu z vás možná tak odradila, pokusím se to napravit......třeba koblihami!

Cukrárny Aida jsou tu doslova na každém kroku a pokaždé, když procházím okolo, musím se usmát nad tímhle dokonalým heslem.

A moc ráda to mám v centru města, v bočních uličkách vedoucích směrem od Stadtparku ke Stephansplatzu, kde jsou různé malé obchůdky a sympatické kavárničky.

A o kousek vedle jsou pro změnu ty nejluxusnější výlohy, kterým, co se třpytu týče, vede Swarovski.
A na kole jsem se projela i v Prateru po nekonečné aleji neboli Hauptalee, která má na délku několik kilometrů a o víkendu je to vice lidí, než na londýnské Oxfordstreet v období slev.
Celkově je vidět, že Rakušákům není sport cizí (i když...Mekáč tady taky nestrádá:D) a jakmile je volný den, polovina Vídně se vydá na kolo a ta druhá nazuje běžecké tenisky.

O něco méně příjemným místem je ale Prater večer, po setmění.
V zimě je zavřená většina atrakcí i ve dne a lidí je tu pomálu, ale večer tu není už ani noha a ozývá se jen zvuk vrzajících kolotočů a sem tam nějaký zvuk ze strašidelných zámků, které mi v tu chvíli připadaly strašidelné i z venku.
Jak z americkýho hororu!

Na návštěvě jsem tu měla i sestru, (snad) budoucí architektku, a tak jsme se zašly podívat na celkem novou stavbu Wirtschaftsuniversität v kampusu poblíž Prateru od slavné architektky Zahy Hadid, a musím říct, že je to vážně paráda.
Pro změnu ne jak z americkýho hororu, ale jak z nějaké vesmírné lodi. Nebo sídla Mužů v černém.
Naše rodina je totiž celá spíš technicky zaměřená, oba rodiče inženýři a Terka na takové škole. Jen já jsem se nějak nepovedla a už od základní školy (když se objevily v matematice ty zlé zlomky!) jsem přesvědčená, že mi chybí část mozku, kde normální lidé mají matematické chápání.
Když se rozdávalo logické myšlení, asi jsem stála ve špatné frontě.
Jen nevím v jaké.
Na hudební sluch to nebylo. A na trpělivost taky ne. Ani na malý nos. Nebo talent na jazyky. Nebo rovné zuby. 
Cestování metrem jsem si docela oblíbila, je to rychlé a hlavně jednoduché.
A takhle vypadá zastávka, ze které jezdím každý den, v neděli ráno.
Neděle je celkově takový mrtvý den, na ulicích úplně prázdno, a dokonce i když se podívám z okna na jinak rušnou několika proudovou silnici, není tam nikdo.
Ale to je dobrý, protože já vlastně nesnáším lidi.

A ještě jedna metrofotka, tentokrát stanice Karlsplatz přímo v centru, kam jezdí rovnou tři linky.
Opět v neděli ráno, opět bez davů.

A ještě jeden pohled na ranní město, z mostu na Schwedenplatzu, pod kterým jsou po obou stranách řeky cyklostezky, po kterých jsem ještě na podzim jezdila a běhala.
Ale co je potřeba k tomu, aby bylo ráno dokonalé?

Samozřejmě nic jiného než snídaně!
Třeba taková, přesně podle mého gusta.

Jak už víte, jsem cheesecaková královna.

A proto pro mě byla obrovská rána, když jsem zjistila, že ten nejdokonalejší ze všech cheesecaků, s bílou čokoládou a malinami, už se neprodává.

Neštěstí. Tragédie. Hrůza. Pohroma. Konec světa. Apokalypsa. A tak.

Ale i bez cheesecaku může být snídaně dobrá, pro změnu taková, s výbornou granola bar.
A není to poprvé, co jsem si něco objednala a dostala jsem to na dva talířky, protože si obsluha myslela, že to nebudu jíst sama. To mě vždycky pobaví (a nejradši bych tu obsluhu snědla taky!) a musím se smát.
Však i když jsme si s přítelem objednali skromnou porci sushi pro dva, dostali jsme k tomu čtvery hůlky :D
.......a vás taky sním!