Únor a březen?
Užívala jsem si návrat z Vídně do pohodlí domova. Nastoupila na měsíční praxi do České televize. A na konci měsíce tam skončila. Byla to sice zkušenost k nezaplacení (doslova:D), ale teď je opět čas pracovat i za nějaké ty koruny a začít šetřit na léto a na oblečky.
A tak jsem si hned našla brigádu.
A k tomu ještě jednu.
S návratem domů jsem se samozřejmě vrátila i do školy. A že mě to tam teď obzvlášť baví, bez jakékoliv ironie. Předměty jsem si zapsala více než zajímavé. A taky si vážím toho, že tam na mě mluví jen v češtině.
Dvakrát jsem byla v Praze. Stokrát jsem pekla. A ještě víckrát jsem byla ve své oblíbené kavárně. A taky jsem objevila nejlepší a nejsladší Pálavu v celém Brně. Viděla jsem jednu výstavu v Domě umění (aneb špagety na stěně=umění), v kině Vlka z Wallstreet, po sto letech jako největší ostuda zase začala číst. A koupila si boty. A kalhoty. Už po šesté ty stejné (že by sklony k autismu?). A v obchodech si vyhlédla sukni a šaty co prostě MUSÍM mít. Při cvičení jsem vypotila litry potu, snědla celý záhon cuket a poprvé upatlala domácí croissanty. A už nikdy nechci jiný. Taky jsme s přítelem přemýšleli, kam pojedeme v létě na dovolenou. Nemohli jsme se rozhodnout, a tak jsme si pustili film Půlnoc v Paříži. A vsadili se o burger, jestli Hemingway spáchal sebevraždu nebo ne.
Prohrála jsem.
Poprvé jsem byla tento rok běhat venku. V tričku running sucks. A konečně odložila kabát a vytáhla křivák. A balerínky. A sluneční brýle.
A na kickboxu jsem dostala první ránu do hlavy. Což zní jako by to bylo v nějaké rvačce. Ve skutečnosti to bylo trochu míň bad ass drsný - blondýna zase stála jako solný sloup, když na ni letěl medicimbal.
A taky.....ne dobře, to už by stačilo. Dnes to budou prostě takové střípky ze života, fotky co pan Nikon sesbíral za poslední dobu.
Po krátké době jsem se opět podívala do Prahy.
Mohla bych napsat, že jsem tam byla pracovně. Což by znělo důležitě. Ve skutečnosti to bylo ale jen zbytečné školení k brigádě, jako vždy. A protože se mi nechtělo hned domů, udělala jsem si z toho výlet a žlutým autobusem se do Brna vrátila až k večeru.
Protože procházky po Praze se mi nikdy neomrzí.
Říkám to pořád, ale je to podle mě jedno z nejhezčích měst. Ani Paříž nebo Vídeň nemají tak krásný výhled na Hrad!
A vůbec by mi nevadilo tady jednou žít.
V nějakém starém domě na Pařížské. V bytě s vysokými stropy. A s francouzským buldočkem.
Samozřejmě jsem nemohla vynechat ani oběd v Coutry life. Naložila jsem si od každého trochu, ale po ochutnání jsem litovala, že jsem si nenaložila storkát víc. Dala jsem si kořeněné tofu, pohankovou sekanou, tempeh, salát s tofunézou neboli majonézou z tofu. A taky ještě cosi a cosi, u čeho nevím co to bylo. Teda kromě toho, že to byla dobrota.
A taky jsem si dala zmrzlinu. První v tomto roce.
Já, která jím jen Míšu a domácího Míšu, protože mě kopečkové ani točené zmrzliny vůbec nelákají.
Já, která jsem měla za celou dovolenou v Chorvatsku v ruce jen jeden kornout.
No a najednou sedím a v kelímku mám tu nejlepší kokosovou zmrzlinu!
A nohy mě (velmi nečekaně) zanesly i do Marks and Spencer, kde jsem opět neodolala žlutým cedulkám.
A jako hodná vnučka jsem jela tento víkend navštívit babičku s dědou.
A pokaždé si můžu předem objednat nějaké oblíbené jídlo.
Tentokrát jsem nemusela přemýšlet ani sekundu - lívance, prosím!
Hezky poctivé, kynuté.
Moje nejoblíbenější jídlo, po kterém jsem se mohla jako malá Markétka utlouct. A stejně tomu bylo i teď.
Jako malá jsem lívance brala rovnou z talíře, kam je babička dávala hned z lívanečníku. A tradici jsem dodržovala i tentokrát.
A taky jsem si je dala tak, jak je mám od malička nejradši.
S Choceňským jogurtem a cukrem.
Pochopitelně v množství mnohonásobně větším, než je na fotce, kde je pouze porce fotící a degustační.
#hubnemedoplavek
Jaké jídlo máte nejradši od babičky vy? A co jste nejvíc milovali v dětství?
Taky jsem si prohlížela tenhle sešit plný pokladů - babiččiných receptů.
Pořádně starý, ošoupaný, s otrhanými rohy a umaštěnými stránkami, tak jak to má být.
A ve stejné části naší malé země bydlí i ta nejmilejší blondýnka,
blonďatá Téra, se kterou jsem se moc ráda po nějaké době zase setkala.
Od
Terky jsem dostala nařízeno, že se nemám u babičky moc přežrat, že prý na mě čeká večeře a občerstvení.
To se mi tak úplně nepovedlo, ale na autobus jsem se zvládla odkutálet.
A opravdu, čekaly na mě ty největší dobroty!
Lívance nelívance, cuketovému kari s domácími plackami nešlo odolat a padlo to do mě
jak němci do krytu.A chutnalo mi to natolik, že jsem hned dneska běžela koupit cukety, pórek a zázvor.
A po večeři následovalo bohaté občerstvení - nejlepší sýry s domácím medem, zelenina a k ní výborný dip z domácí lučiny a sýra a fazolový "hummus". A taky tatarák z uzeného lososa, ke kterému se jako největší
lososo-žrout snad ani nemusím vyjadřovat.
A k tomu ještě ty placičky a celozrnné rohlíčky.
A víno. A víno. A víno, o jehož množství mluví i to, že jsme se do postele dostaly o půl třetí.
A ráno u stolu čekaly rohlíčky a pořádný kýbl chai latté.
A taky nepečený cheesecake.
Který vypadal.....takhle. Z čehož jsem měla neskutečnou radost!
Zaprvé proto, že mi moc chutnal.
Zadruhé proto, že jsem měla škodolibou radost, že i někomu, kdo má plný blog těch nejlepších
receptů a patří k nejšikovnějším kuchařkám široko daleko, se občas i něco nepovede tak úplně podle představ.
A taky proto, že jsem poprvé slyšela mluvit
Téru se slovníkem dlaždiče :D
Potom mě Terka spolu se svým Filipem, vzali na výlet do Pardubic, kde jsme ještě nikdy předtím nebyla.
Prošli jsme si město, kde se mi moc líbilo historické centrum, a zašli se podívat i na zámek, který hlídala armáda pávů.
Poté jsme ještě doplnili nějaký ten kofein a pak už jsem byla posazena na vlak směrem do Brna.
Víkend to byl opravdu povedený a jsem moc ráda, že jsem se s Terezkou zase setkala (a vyjedla jí zásoby jídla na celý měsíc, hohooo!).
Příště je na řadě s návštěvou Terka, ale do té doby bych se asi mohla naučit vařit, abych jí mohla připravit pohoštění alespoň z poloviny tak dobré, jako ona mně. No, to bude asi nadlidský úkol! :D
A na závěr ještě nějaké ty radosti - z mého výletování jsem si přivezla i svetřík, který na mě čekal v letohradském sekáči. Prostě osud.
Pokaždé, když si koupím něco na sebe, mám neskutečnou radost. A když je to navíc za pár korun ze sekáče, mám radost ještě větší.
A tenhle svetřík, původně z HM, v mé oblíbené tmavě modré, která se hodí ke všemu, na mě čekal za krásných 80 korun.
Asi budu volat sláva a tři dny se radovat.
Takže modrý svetřík přibyl k mému druhému sekáčovému světříku, pro změnu růžovému z Vídně, kde stál méně než oběd. Nebo tři rohlíky.
A na fotce taky můžete vidět mé oblíbené náušnice (vánoční slevy, 3 ojra v HMku!), protože jsem straka a tyhle věci mám nejradši.
A taky to, že na mou letní tvářenku je můj zimní a vyblitý obličej ještě poněkud bledý.
A co mi ještě dělá radost?
Různé hrnečky, mističky a všechno nádobí, to bych nakupovala pořád a pořád. A novým přírustkem je tento roztomilý talířek, za ještě roztomilejších 30 korun. Z pardubického Nanu Nana.
No ale roztomilé nádobí je k ničemu, když na něm není nějaká dobrota - a tak jsem si naložila k dnešní královské snídani ty anglické hot cross buns z pražského Marks and Spencer. A k tomu tvaroh, domácí musli, arašídy, rozinky v jogurtu a brusinky.
Už jsem říkala, že snídaně je nejlepší jídlo dne?
Po Vánocích jsem se chlubila vám ukazovala novou lahev na vodu, co mi nadělil Ježíšek. A pár z vás zajímalo, jak ta lahev vydrží a jestli neteče.
Když jsem ji dostala, ani jsem netušila, jak že tyhle lahve jsou/budou tak oblíbené, protože teď je vídám na každém kroku a instagramu.
A protože ji od Vánoc nosím každý den s sebou a několikrát denně do ní pouštím kohoutí vodu (
jak říkají u Ocásků), můžu říct, že potisk se mi zatím vůbec neoloupal, a to s ní nezacházím zrovna šetrně a v mých taškách nejsou pro lahve zrovna příjemné podmínky.
Ale občas teče, občas se poliju.
Což ale nemůžu dávat za vinu lahvi, ale spíš sobě a své neschopnosti pořádně utáhnout uzávěr.
Takže určitě doporučuji, je to mnohem lepší, než si vodu nosit v obyčejné plastové lahvi, co se hned pomačká (a nebo ji sešlápne tatínek a hodí k ostatním k recyklaci, jak se mi stávalo :D).
No a o tom, jaká zbytečnost je kupovat si denně drahou vodu nebo nějaké limonády snad ani nemusí být řeč.
Ale hlavní je samozřejmě to, jak vypadá.
U nás doma se peče o sto šest. Pořád a pořád. Jednou na mě večer po příchodu z práce čekaly třeba tyhle mini ňuňu croissanty.
Takhle mini jsou roztomilý, ale větší jsou lepší, protože mají tlustá a měkoučká bříška, kde jsou ty vrstvičky a měkké těsto, což je na croissantech nejlepší.
A v téhle mini verzi to tak nevynikne.
Říkám já, a uznává to i slečna pekařka.
A na závěr (
nepsala jsem tuhle větu už v půlce článku?:D) ještě pár kvalitních a duchaplných fotek z
instagramu.
Ale před tím si pusťte
nejlepší video, u kterého jsem se na přednášce z pop kultury (
mimochodem nejlepší předmět!) málem počurala smíchy.
A pak jsem se, s pohledem zpráskanýho psa, při otázce
"tak co, máte instagram?" přihlásila.
Ale tak, aby to vypadalo, že si jen prohrabuju vlasy.
(
nejlepší je stejně "you probably knew I was going there, you saw my plane´s wing in the air" :D)No dobře, čisté svědomí nemám, ale jsou i horší.
A jak!
Selfíčka si denně neházím. A k nohám na pláži se snad taky nesnížím.
A peach pie.....ehm....no.....
1) Já totiž používám instagram výhradně ke sdělením, která mohou zachránit svět. Třeba to, jaká je nejlepší tyčinka.
2) A umělecky fotím westíka ve vaně. Slečna Adéla z toho byla velmi nadšená, ale má umělecká duše toužila po tomto geniálním počinu.
3) a 4) Na poslední den na praxi si pro mě připravili natočení rovnou 5 mini rozhovorů. Takový to, když v televizi někdo mluví a před ním je mikrofon. Jen tam bohužel nebyl vidět ani můj hobití palec s růžovým nehtem.
A ani kameraman neměl pochopení, když mi hodil mikrofon a já jsem nadšeně vypískla "
juuu ten je tak lehoučkej, vždycky jsem si myslela že je to těžší!". A taky zklamala moje strategie
než-za-někým-jedeš-tak-si-ho-vygoogluj. Vyhlížela jsem asi osmdesátiletého doktora, kterého mi ukázal google. A najednou se ke mně hlásil mladej pohlednej fešák.
A poslední, pátý rozhovor měl být s Kateřinou Tučkovou, jejíž dvě knížky jsou prostě perfektní a tak jsem se moc těšila. Ale osud tomu tak chtěla a na silnici se objevila v pravý čas kolona, tak jsem musela rychle a smutně volat do studia aby poslali náhradu.
5) Školní kick box a rukavice, ze kterých mám pomalu noční můry. Pot je totiž sám o sobě dost nechutná věc. A když navíc není váš.....ehm, modlím se, abych v úterý ráno stihla zabrat SUCHÉ rukavice, kterých bývá ve skříni jako šafránu.
1) No dobře, radši nebudu nechutná a místo rukavic to spravím ódou na cheesecake. Tentokrát jedno ráno v Panerii. Protože moje cheesecaková úchylka nebere konce a jak někde vidím tenhle dortík, musím ho mít.
A pak samozřejmě prohnat lo-fi filtrem.2) Už jsem říkala, že snídaně je nejlepší jídlo dne? Tady například ovesná kaše (
půl kila vloček, jak jinak!), schovaná pod domácím musli, banánem a pořádnou naběračkou máslíčka.
3) A když není chuť na kaši, ze stejných rozmixovaných vloček, jednoho vejce a mléka vykouzlím palačinky. Třeba v nejlepší kombinaci jogurt-banán-datlový sirup.
4) Ona nejlepší pálava. Nejsladší, jak rozpuštěnej med. V medové kavárně. Tedy...V Melounovém cukru.
5) A ráno s domácími croissanty, brusinkovou syrovátkou a jogurtem s brusinkami a ořechy. I pan král by mi ty moje snídaně mohl závidět. A nikdy nepochopím lidi, co si snídaně odpírají, a nebo snad dokonce NEMAJÍ ČAS.
A výhled rozhodně stál za to.
