"TRAIN TO NOT SUCK AT LIFE" aneb co jsem si uvědomila s crossfitem

Krásný den!
Je to přesně měsíc, co jsem psala článek "První měsíc s crossfitem". A protože moje nadšení je stále stejné, nebo spíš větší, říkala jsem si, že by nebylo od věci napsat článek "Druhý měsíc s crossfitem" (aneb ať žije nápaditost!)
ALE hned potom mě naštěstí osvítila soudnost a svědomí a uvědomila jsem si, že psát každý měsíc o tom, jak jsem se zase o kousíček posunula, něco dalšího se naučila, větší váhu zvedla a menší lemra byla by bylo dobré možná tak pro to, abych se mohla plácat po stále ne tak svalnatých zádech.
A taky by to třeba vyznělo tak, jako bych snad sportovala jen ty dva měsíce, že z toho dělám takovou událost. Připomínalo by to možná tak zápisy nějaké dietářky ve stylu už dva měsíce nejím dort. 
A proto bude lepší, když vám napíšu o tom, o čem jsem už delší dobu v souvislosti se sportem přemýšlela, ale naplno si to uvědomila až právě v těch dvou měsících.
Už tolikrát jsem se totiž setkala s otázkami v tomhle stylu:
(pohled na mou růžovou sportovní tašku)
Jdeš cvičit jo? A jak často chodíš? Crossfit? Tak často!? Tyyjo! Kolik už jsi zhubla?
Případně třeba:
Ty děláš ten crossfit, jo? A funguje to? Vidíš změny?
Na což samozřejmě vždycky normálně odpovím že nezhubla, že taková kočka jsem byla odjakživa a nedám nic znát, ale ve skutečnosti bych se nejradši praštila do hlavy.
Nejvíc mě štve, že tolik lidí má pocit, že se sportuje jenom kvůli hubnutí, případně tvarování postavy. A že kdo hodně sportuje, dělá to proto, že byl tlusťoch tlustej, a tím sportem zhubl.
Nebo protože je tlusťoch tlustej, a sportuje, aby tím zhubl.
Nebo má pocit, že je tlusťoch tlustej, a sportuje prostě proto, že má ten pocit.

A já se tomu vlastně ani nedivím. Dnešní době, která je plná fitness blogů a webů, fitness časopisů nebo alespoň hubnoucích/fitness stránek v magazínech mi přijde, že se ze sportování stalo něco tak strašně účelového, co se dělá jen a jen kvůli postavě, a musí to mít přesný systém a řád.
Všude možně si přečtete, kolikrát týdně byste měli mít silový trénink. Samozřejmě rozdělený na jednotlivé partie. V pondělí hrudník, v úterý nohy, ve středu ramena a bicepsy.
A opovažte se to prohodit!
A samozřejmě to musí mít přesný systém, postupovat od cviku ke cviku, od stroje ke stroji, v přesně určených počtech a sériích. Aby ty svaly pořádně rostly.
A samozřejmě je potřeba silový trénink doplňovat několikrát týdně o kardio. Aby se spalovaly tuky. Na což je potřeba ideální tepová frekvence, které dosáhnete nejlépe pomalou chůzí na páse (ve fitku kam si zajedete autem:D) nebo šlapání na elipticalu, rotopedu, nebo nějaká jiná, extrémně nudná a nezáživná činnost.
Takhle mi přijde, že pro plno lidí se to stalo povinností. Odjet si ranní kardio na lačno. Třikrát týdně cvičit nohy. Dvakrát ramena. Řeší se, jak kterej sval kde roste, jak se zvětšuje, co se kde rýsuje a kterým cvikem a počtem sérií se to nažene ještě víc.
Jak mechanický stroje.
A to je přesně to, čím se ze sportu stává něco účelovýho, i když by to měla být věc úplně automatická, přirozená, s bonusem, že k tomu budeme vypadat i dobře a skvěle se cítit. A pak si moc dát dortík.
To, jak hodně lidí cvičí jenom proto, aby cvičili, tedy aby hubli tady a nabírali zase támhle, je podle mě špatně. Mnohem víc se mi líbí, když se sportuje kvůli tomu sportu samotnému.
Třeba když mají hokejisté náročné tréninky proto, aby byli na zápase lepší, ne proto, aby jim narostly svaly.
Nebo když jsem dřív trávila hodiny a hodiny na tanečních trénincích, abychom byli dobří na soutěži, a aby bylo hezké vystoupení. Ne proto, že to bylo kardio a kardiem se hubne.
Nebo když holky dělají poledance. Odírají si kůži, domů nosí modřiny a namožené svaly, ale dělají to proto, že je to baví a chtějí se učit nové a nové prvky. Ne proto, že tím posílí břicho i ruce.
Nebo když si někdo jde zaběhat. Proto, že je venku krásně. A proto že chce konečně uběhnout 10 kilometrů. A protože si chce zaběhnou závod. Ne protože kardio.
To je pak totiž úplně o něčem jiném. Sportovat pro něco víc, než jen pro tenhle sval na noze a kvůli tuku támhle na bocích. Mělo by v tom být zkrátka něco víc, než jen postava nebo spálené kalorie.

A jasně, jsem si vědoma toho, že si teď tak trochu sypu popel na hlavu.
I já jsem kdysi chodila běhat proto, že jsem si myslela, jak jsem tlustá. I já jsem cvičila doma v ložnici podle Jillian a poskakovala tam jak šašek s 2 kilovýma činečkama. A taky jsem i docela nedávno chodila pár měsíců do posilovny, kde jsem dělala ty cviky čistě účelově...
Ale pak jsem objevila crossfit, což mě chytlo okamžitě a uvědomila jsem si, že ta posilovna by mi nikdy tolik nedala.
Jasně, možná bych vypadala úplně tip ťop, kdybych měla přesně daný tréninkový plán, přesně určené kdy jakou partii procvičovat, aby bylo dost času na růst i regeneraci, k tomu bych dělala to přiblblé šlapání na elipticalu, abych správně spalovala tuky, a jela bych jak stroj. S jasným plánem, určeným jídelníčkem, a šla pro výsledky...
ALE mnohem radši budu chodit na crossfit, kde neřeším, co jsem zrovna procvičila za sval a jestli jsou ty angličáky dobrý na záda nebo na břišáky. Mnohem radši se budu snažit ať zvládám shyby líp, ať si můžu vzít příště na wallbally těžší medicimbal, ať mi už nedělají problémy ty stojky, ať se mi líp běhá, ať zvládnu těžší váhy na přemístění, ať jsem rychlejší, ať mám větší výdrž, ať vyšplhám na laně, ať mi jde skákání přes švihadlo...a celkově se budu zlepšovat ve všech možných odvětvích, a ne jen v tom, že budu stát na místě před zrcadlem a kontrolovaně zvedat činky.
Ne ne, žádný sportování jenom proto, abych sportovala, ale....jak říká jedno moudré heslo (co jsem si tentokrát vypůjčila z angličtiny) - TRAIN TO NOT SUCK AT LIFE.

Nechci to tady dělit na nějaké dva tábory a vytvářet tak nějakou nevraživost, to vůbec ne. I hodně lidí, co chodí normálně do posilovny dělá současně i crossfit...
Ale všimla jsem si toho, že lidé, co chodí do posilovny řeší jen to, CO TRÉNOVALI. Jestli nohy, zadek, nebo ramena. Jestli dali 4 nebo 5 sérií a jestli váhu přidávali nebo postupně snižovali.
Ale ti, co chodí na crossfit řeší JAK TRÉNOVALI. Jestli to bylo náročný na fyzičku, jestli se to dalo zvládnout rychle, jestli byly ty váhy těžký, kolik bylo odporných angličáků a že hrazda je zlo...ale o tom, jestli se tím procvičily hamstringy nebo delty nepadne nic.
Samozřejmě by bylo pokrytectví tvrdit, že je mi jedno jak vypadám, že nechci být hezky štíhlá s lehce viditelnými svaly. Je to docela podstatná část toho, proč cvičím, ne že ne. Ale není to ta největší priorita. Vidina dokonalé postavy totiž není to, co mě nutí vstávat s budíkem skoro každý den v 5:20, abych si zašla ještě před školou a prací na crossfit.
To nadšení to je.
Ale každý si to může najít někde jinde - někoho víc naplňuje běhání v přírodě, kde si vyčistí hlavu, někdo jezdí na kole, protože je to dobrý pohyb a rychlá doprava, a někdo zase rád tancuje. A někdo třeba nesportuje vůbec, a radši si doma čte nebo učí jazyky, protože mu to dá víc. Proč ne.
Ale když někdo sportuje JENOM proto, že má rád svoje svaly, kterým podřizuje celý týdenní plán?

A ne, neměl to být nějakej hejt na posilovnu, kam jsem donedávna chodila já. Převést by se to dalo na cokoliv, od běhání až po brusle.
Rozhodně neříkám, že všichni mají dělat jen crossfit a nebo běhat po venku, protože je tam krásně. Pokud někoho naplňuje třeba právě ta posilovna, cítí se pak silnější a baví ho třeba i cvičení na strojích, není na tom nic špatného. Naopak. Ale vždycky by v tom mělo být víc radosti, než jen radost z pohledu na svaly nebo ze spálených kalorií.
Jen jsem zkrátka chtěla říct - cvičte proto, aby vám to dávalo něco víc, než jen svaly. A pokud vám to nedává nic, najděte si jinou zálibu. Zkrátka, když už trénovat, tak proto.....dobře, neobratně to přeložím...abyste v životě nestáli za hovno.