Zázrak od Walden Farms - Karamel bez cukru i kalorií?

"Všichni si myslí, že snem každé ženy je najít dokonalého muže.
Omyl! Snem každé ženy je žrát a nepřibrat!"
Tento starý vtip to všechno vystihuje.
A jelikož jsem se i já narodila s ženským mozkem, ať chci nebo ne, vystihuje to i mě.
A přesně proto jsem i já podlehla všudypřítomným chvalozpěvům na produkty Walden Farms. Produkty, které jsou úplně bez cukrů, tuků i kalorií. Jsou vlastně úplně bez všeho. Nula, nula a nula.

Otevřela jsem na nějaký blog o zdravé stravě a sportu - a bylo to tam! Chvála až do nebe na bezkalorický karamel. Koukla jsem na druhý blog, a tam chvalozpěvy na čokoládový dip, opět bez kalorií. A na dalších blozích zase vychvalování nekalorického Pancake syrupu, slintání nad někalorickou jahodovou polevou nebo pomlaskávání při popisu bezkalorické zálivky na salát. A na instagramu to stejné, navíc s TAK lákavými fotkami.

A ačkoliv si myslím, že co se týče různých hubnoucích zázraků a zaručených diet, mám to v hlavně celkem srovnané, tomuhle jsem po hodně dlouhém vzdoru podlehla i já. (aneb sen každého výrobce - reklama, která se samovolně šíří dál, aniž by to firmu stálo jediný halíř.)
Jeden hlas v mé hlavě (v té polovině, kde mi ještě zůstal mozek) říkal :
"Proboha co to je za hnus? Jak by asi mohlo chutnat dobře něco, co má 0 kalorií, 0 sacharidů, 0 tuků i bílkovin? Jak by se dalo z ničeho vyrobit něco jedlého? A proč vlastně usilovat o to, jíst jídla bez kalorií, když kalorie jsou hlavně jednotkou energie?"
Ale druhý hlas (v té polovině, kde přemýšlím jako pravá blondýnka) se snažil ten první rázně přesvědčit :
"Ale CO KDYBY! Co kdyby to fakt bylo dobrý! Co kdyby ses fakt mohla cpát karamelem třeba v 11 v noci a přesto být štíhlá jako proutek? Podívej se, kolik lidí to chválí! To není náhoda! Zkus to! Poslouchej! KARAMEL! V 11 V NOCI!"

A s touto představou jsem poslechla ten druhý hlas (co na to říká Freud?).
Nadšeně klikala na Aktin a nedočkavě hodila karamelový sirup do pomyslného košíku. A několik dní pak neustále kontrolovala mobil, jestli už mi přišla sms, že moje objednávka je připravena k vyzvednutí.
Za pár dní byla....
A...
Překvapení....
Bylo to hnusný. 
Oooo kdo by to čekal! Kdo by čekal, že něco, co je složeno prakticky z ničeho bude chutnat jako karamel? Kdo by čekal, že něco, co neobsahuje ani miligram cukru a tuku bude chutnat přesně jako něco, co je složeno jen a pouze z toho?
Jako karamel to vzdáleně voní na první přičichnutí. Pak už ne. A chuť? Má to neskutečnej ocas. Takovou tu divnou pachuť, co mají light limonády. A tahle pachuť vám v puse zůstane ještě pořádně, pořádně dlouho. Do té doby, než to přebijete karamelem normálním.
Takže ačkoliv jsem měla asi na chvíli zatmění mozku, když jsem za tuhle chemii ve skleničce dala dobrovolně 160 korun, přesvědčila jsem se, že můj názor na všechny ty light a zaručeně dietní potraviny je stále stejný.
Mnohem radši si dám do ovesné kaše ráno pořádnou porci medu nebo agáve/datlového/javorového sirupu (protože život je potřeba si osladit hned od rána!), občas třeba lžičku do tvarohu nebo na palačinky....A když budu mít opravdu velkou chuť na sladké, tak si prostě dám dvě, tři (...znáte to) kostky čokolády. Člověku, co jí více méně zdravě a dostatečně se hýbe to stejně nemůže nějak uškodit, a už vůbec ne vyčarovat špek jako mávnutím kouzelného proutku. A holt se smířím s tím, že po nocích se prostě karamelem cpát nebudu (A nebo budu a budu z toho tlustá. Ještě to musím promyslet...) a radši si dám ten večerní tvaroh jen tak.
Protože tohle opravdu jíst nebudu. Ne a ne.
Chápu, že různí lidé mají různé chutě a každý má rád něco jiného, ale opravdu nechápu, že někdo má rád něco s tak chemickým ocasem. Ne a ne.

Četla jsem i názory, že ze všech Walden Farms produktů je tenhle nejlepší. No, v tom případě ty ostatní nechci vidět ani z dálky. Jak se říká, mezi slepými i jednooký králem....
A nebo taky třeba "na to, že to nemá kalorie je to dobrý, docela se to dá". 
Ne, nedá. Nebudu jíst něco jen proto, že "se to dá". Když už něco jím, tak buď proto, že mi to chutná a nebo že je to fakt zdravý. A ideálně oboje najednou. Ale tohle není ani jedno.
Takže poučení pro příště : řídit se zbytkem rozumu selským rozumem, ať si kdo chce chválí co chce.
A za těch 160 korun si radši koupit javorový sirup. Nebo tři datlové. Dva z agáve. Nebo 6 trsů banánů. Tři buráková másla. 7 Milek. Tři Lindt. Nebo dvě vstupenky do kina Scala na nejnovějšího Woodyho. Nebo 8 ciderů.......a radši si zacvičím.
.
A na závěr si dáme jednu kvízovou otázku : Kolik kalorií má ropa? A vata? A vzduch?
A pro jistotu mi někdo zabavte občanku, když jsem koupila něco takového, asi jsem fakt nesvéprávná. Co to bude příště? Koupím jednorožce? Blesk pro ženy? CD Michala Davida?
P.S. Dala jsem si předsevzetí, že budu slušně vychovaná mladá dáma a v článku ani jednou nepoužiji slovo sračka.
P.S. 2 Ale.....je to hnusný jak prdel! Omluvte prosím mé oblíbené přirovnání. Nešlo to.

Střípky z kuchyně : Obědy

Hezký den!

Včera to bylo o dobrotách v Barceloně, ale dneska už se vrátíme zpátky do Brna, do naší malé skromné kuchyně. Do kuchyně, kde si vařím.....třeba tyhle obědy!

Jak jde o oběd, mám tři kritéria : musí to být rychlé, jednoduché a zdravé. Ale zase ne až tak zdravé, aby to ani nebylo dobré (aneb se suchou rýží a kuřecím na vodě na mě nechoďte!).

Je mi jasné, že Zdenda Polreich mě po zádech za tyhle kulinářská díla plácat asi nebude. A něco mi říká, že mi ani na dveře Michelinská hvězda nepřistane, časopis Apetit mě nebude prosit, abych usedla na židli šéfredaktorky........ale tak, hlavní je že mi to chutná. A že z toho není moc nádobí.

Oblíbený sladký oběd.

Sladká jídla pro mě totiž nejsou nic výjimečného, už od malička jsem hodně mlsná a hodně na sladké. Jako malá jsem k obědu milovala třeba šišky s mákem, nudle s máslem a cukrem, poctivé babiččiny lívance s jogurtem a cukrem nebo třeba krupičnou kaši s kakaem a máslem. A nebo palačinky!

A to mi zůstalo dodnes.

Tyhle jsou zrovna z pohankové mouky, kterou jsem si moc oblíbila. Je hodně zdravá, plná prospěšných látek, ale hlavně moc dobrá. A nedávno jsem si poprvé ve zdravé výživě koupila mouku z loupané pohanky, takže jsou pak i palačinky krásně světlé a málokoho by asi na pohled napadlo, že jsou "jiné".

Dělám je vždycky od oka - 4 lžíce pohankové mouky (což je cca 40-50g), jedno vejce a mléko, které postupně přilívám tak, aby vzniklo řídké těsto. 

A nejradši je mám s tvarohem, banánem a datlovým sirupem, spolu s meruňkovým Šmakounem. (oooo těch bílkovin!)

Další stálice mých obědových talířů! Slečna Cizrna!
Nejčastěji ji dělám jen tak, na pánvi - plechovka cizrny, lžíce olivového oleje a hromada koření, nejčastěji používám uzenou papriku nebo grilovací - z brněnského obchůdku U Sindibáda v Alfa pasáži.
Tentokrát s houbami (které jsem nesbírala já, jinak bych měla v talíři jen jednu ubohou holubinku) a vegetariánským sojovo-zeleninovým párkem.

A těstoviny! Neumím si představit, že by se mi někdy přejedly.
Tyto jsou zrovna mé oblíbené, celozrnné z DM značky Alnatura (stojí kolem 30kč), s nastrouhanou podušenou cuketou. A taky s pořádnou porcí výborného pesta, které mi dovezla nejhodnější Téra přímo z Itálie. A sušená rajčata mám od další kamarádky, která mi je dovezla pro změnu z Malty. (asi jsem byla strašně hodná, když dostávám tolik dobrot!)

A znovu těstoviny, znovu cuketa, znovu sušená rajčata.

Tyto vrtulky jsou pro změnu špaldové, kupované ve Zdravé výživě na Orlí. A navrch ještě výborný kozí sýr (aaaa chci mít kozí farmu!) ze španělského týdne v Lidlu.

A opět palačinky, tentokrát ale z jemně rozemletých ovesných vloček a celozrnné mouky, plněné syrovátkovým sýrem a šunkou, a k tomu miska okurkového salátu a šmakoun s příchutí hlívy. 

Ideální i jako krabičkový oběd. Což mi připomíná, že to nemilé krabičkovací období se zase blíží....

Ošklivý slaný koláč Quiche - z pohankové mouky, plněný houbami, cuketou, zakysanou smetanou a mozarellou.

A chutná líp než vypadá! I když to v tomhle případě asi nezní jako nejlepší argument :D

Celozrnná pizza, ta snad nikdy nepřestane být oblíbencem! 
Ale nejlepší představa oběda je pro mě stejně tohle!
Sushi! A ideálně running sushi, které přede mnou ale daleko neuteče. Jak je někde napsáno All you can eat, s radostí poslechnu.
Tohle jsou ještě zapomenuté fotky z vídeňského výletu, kdy jsme si zašli na oběd hned v nákupním centru Stadion, u kterého nás vysadil žlutý kočár. Ale na running sushi narazíte ve Vídni i ve všech ostatních nákupních centrech, neomezené obžerství neomezená konzumace za cca 12 Euro. (Což se vyplatí, pokud jste Otsánek jako já a sníte jim to tam pomalu všechno včetně talířů. No co, říkali "All you can...")

 A kromě sushi miluju i všechny ty japonské sladkosti jako jsou koláčky z rýžového těsta s různou náplní nebo smažený banán. (a jak je vidět na fotce, můj muž dal radši přednost klasice a zavzpomínal na Vánoce:D)

A co si nejčastěji vaříte k obědu vy?

A máte rádi sushi? Running sushi? A chováte se tam jako dámy/gentlemani nebo se cpete jako Otesánci? (Markéto neodpovídej, tebe se nikdo neptal!)

BARCELONA, část pátá - Barcelona na talíři

Smutné zjištění. Léto už je pryč.

Poprvé jsem si to uvědomila jednoho rána, když jsem se probudila - ve svém oblíbeném letním pyžamu s francouzskými buldočky. A byla mi zima. 

ZIMA! 

Něco, co jsem nezažila už několik měsíců.

No, měla bych si zvyknout. A nebo si vzít teplejší pyžamo. (bez buldočků, bohužel.)

Ale dnešním článkem se vrátíme trošku v čase zpátky. Do doby, kdy bylo ještě léto. Opravdové léto se vším všudy. Teploměr ukazoval přes 30 stupňů, slunce pálilo a venku jsem chodila jen v letních šatech.

A hlavně - byla jsem ještě ve slunné Barceloně!

Jet do Barcelony a neochutnat paellu by byl hřích, a tak jsme si ji samozřejmě musely dát i my.
S radostí.
Moje představy o restauracích v Barceloně byly ale trošku jiné než realita.
Představovala jsem si, jak tam na každém kroku bude nějaké stylové bistro nebo restaurace s lákavými místními pokrmy které budou vonět do dálky.
No, vonělo to sice dobře, ale že by byla Barcelona na první pohled plná nějakých hezkých podniků, to se říct nedá.
Ať už jste přímo v centru města, vedle Sagrada Familia nebo v zapadlé špinavé uličce na konci města, zahrádky restaurací vypadají takhle.
Všechny.
Všechny mají škaredé kovové stoly a židle. Úplně ty stejné. Všude a všude. Nevím, třeba je to nějaká městská vyhláška, že kdo nemá hnusný kovový židle, nemůže provozovat restauraci? Jinak si to neumím vysvětlit.

A u 99% všech restaurací vypadá venkovní nabídka jídel takhle.
Takhle stylově, vytvořená asi v programu Malování z Windows 98.
Na něco jiného narazíte jen stěží (pokud nejste místní nebo nemáte nastudované všechny recenze z Tripadvisoru) - opět, ať už jste v centru města nebo na konci světa Barcelony, vypadá to stejně.

Za to dávám Barceloně jedno malé mínus a palec dolů. A smutný pohled k tomu.
A protože skoro všechny restaurace vypadaly podobně, říkaly jsme si, že je úplně jedno, kde si paellu nakonec dáme. Ale v čas oběda jsme byly zrovna u pláže, tak padla volba na jednu plážovou restauraci. Opět - design nic moc, ale byl hlad. A chuť na paellu.
U našeho stolu se vystřídaly celkem dvě servírky a jeden číšník. Ale ani jeden z nich neměl sebemenší snahu mluvit anglicky.
Na turistickém místě, ve městě plném turistů, ale po angličtině ani památky....
Ale kupodivu jsme dostaly to, co jsme si objednaly a bylo to dobré. Jen jsem trošku zápasila s krevetami - mám je sice moc ráda, ale ne v případě, že je musím vykuchat sama. A dívat se jim přitom do těch malých očiček.

A protože jsme si splnily španělskou (a milou) povinnost místního jídla, mohly jsme si pak dávat opět i kuchyni asijskou. Terka si oblíbila rýžové nudle s masem a zeleninou, kde si přísady i základ zvolíte sami zaškrtnutím políček na papíře (v Carefourru na La Rambla - tip od Verči).

A já jsem se ani ve Španělsku nedokázala zbavit své slabosti a závislosti na sushi, a musela si ho pořád kupovat i tam....trapný, já vím.

Dobré a čerstvě připravené měli opět v Carefourru na La Rambla.

A občas jsme jídlo vyřešily i takhle ekonomicky.
Jamón za jedno Euro to krásně vystihuje.
Jídlo sice skromnější, ale s výhledem k nezaplacení - třeba přímo u pláže.
A stejně - čerstvé pečivo a nějaký sýr k tomu je pro mě největší dobrota. A nebo chleba s máslem! A solí!
Nenáročné to děvče.

Občas jsme si zašly i do místních supermarketů pro nějakou tu svačinu. Vždycky strašně ráda chodím v zahraničí do obchodů s jídlem a u regálu zdržuju a koukám, co tam mají jiného než my, co zase máme my a oni ne, a ráda to všechno ochutnávám. I když je to třeba jen obyčejný jogurt, pití nebo pečivo. Je to jiné a já jsem automaticky nadšená :D
Fotka jako nejvyšší level foodstylingu. Ale tak....nejlepší něco-jako-raciolky a moc dobré musli jogurty. A je na nich napsaný light, takže jsem určitě strašně zhubla.

A tahle fotka je ještě větší estetický zážitek než ta předchozí. Prostě pastva pro oči.

Ale tak....i tenhle jogurt, slazený stévií, byl moc dobrý a pro mě i novinka.

A často nás zachraňovaly i místní večerky...

Ale kdybych měla doporučit kam si rozhodně zajít na jídlo, byla by to focacceria Buenas Migas. Je to takový řetězec s pobočkami po celém městě. Takový lepší a zdravější  fast food.
A stojí za to zajít si tam na výbornou foccaciu! Mají je hned v několika verzích, ale já jsem samozřejmě musela mít tu s uzeným lososem.

Terka měla s grilovanou zeleninou a to byla taky dobrota.

A ceny se pohybovaly kolem 3,5 Euro, což je na Barcelonu normální...

Ale rozhodně bych si dokázala vybrat ze sladkého koutku!

A v jiné pobočce, ale znovu v Buenas Migas jsme si daly i Sangriu, další španělskou nutnost.

Tolik radosti za 10 Euro!
A když říkám tolik, myslím přímo litr a půl!

A byla VÝBORNÁ! Docela silná, tak akorát sladká, s jablky a pomeranči.

Ale věřte nevěřte, bylo toho tolik, že jsme to ani nedopily.

Ano, já jsem nedopila nějaký alkohol. Sladký alkohol. Všechno je jednou poprvé...

A na závěr svačinka z vídeňského letiště.

A to je pro dnešek všechno. 

Teď je už zase čas přepnout z prázdninového režimu do toho školního, začít číst knížky k bakalářce...

A taky zpátky do režimu cvičícího. Neomezená permanentka už je koupená, ve fitku jsem zase nalezlá každý den....Teď už by neuškodilo zase i trochu omezit to sladké. A ty vínkové večery...

Ale žijeme len raz, YOLO a tak.

Znáte to.

A navíc podzim = burčák. 

Tak třeba jindy....

Vídeň v mobilové (ne)kvalitě

Vídeň. Jedno z nejlepších měst vůbec!

Není náhoda, že se právě Vídeň neustále umisťuje na prvních příčkách žebříčků měst, kde se nejlépe žije.

Je to sice hlavní město, velkoměsto, ale od těch ostatních se dost liší. 

Plno parků a zeleně. Cyklostezek více než chodníků. Řeka Dunaj a její ramena, u kterých jsou ty nejlepší 

podmínky pro běh nebo jízdu na kole. Moderní nákupní centra i historické centrum města. Tradiční kavárny i

restaurace s jídly z celého světa. Starobylé úzké uličky i mrakodrapy. 

.....prostě město, kde bych si klidně dokázala představit svůj život.

Ve starém domě s ozdobným schodištěm a vysokými stropy. S bílým Ikea nábytkem a francouzským buldočkem. Někde v centru. Blízko pekárny s čerstvými croissanty, které bych si každé ráno kupovala s pozdravem Guten Morgen. A pak jela na světle růžovém retro kole s proutěným košíkem na řidítkách do práce. 

A tak.

A včera jsem se z Vídně vrátila. Nebydlela jsem sice ve starém domě s ozdobným schodištěm a vysokými stropy, nespala na bílé Ikea posteli, nevenčila francouzského buldočka a ani se nesvezla na růžovém retro kole s proutěným košíkem na řidítkách, ale croissanty jsem k snídani měla. A Guten Morgen taky říkala.

Byla jsem tam totiž na čtyřdenním výletě s mým drahým.

A dnes vezmu na procházku vás.

I když se mi stala jedna nemilá věc.

Normálně je pro mě úplně nepředstavitelné, abych chodila po městě (s výjimkou Brna), aniž bych si ničila záda taháním těžké kabelky s ještě těžším foťákem. A nemačkat každou vteřinu spoušť (foťáku, ne pistole..) je nemyslitelné. Cvak cvak.

A tak jsem si před odjezdem pořádně nabila baterku do foťáku, abych nemusela nabíječku vozit s sebou. Baterka svítila zeleně, všechno v pořádku, na 3 dny přeci nabíječku nepotřebuju, když bez ní pan Nikon zvládá fotit třeba týden v kuse.

........a hned druhý den ráno, když jsem zase mačkala spoušť, jsem zjistila nemilou zprávu. Baterka vybitá.

Doprdelekurva! Co budu dělat! Co budu dělat! Co budu dělat!

Byla jsem jak bez ruky, prsty mě svědily, ale nakonec jsem se smířila s faktem, že to, co už jsem si beztak vyfotila 78980x si prostě po 78981. nevyfotím.

Takže tak. Proto budou fotky v dnešním článku v trochu jiné kvalitě, než jste tu zvyklí. (protože jinak to tu vypadá jak na stránkách National Geographic, to je jasný!)

1) a 2) Pohled z vídeňského Obřího kola v Prateru. Už jsem na něm jednou byla, asi před 10 lety, ale tentokrát se mi to líbilo ještě mnohem víc, tím že už jsem město dobře znala, věděla co kde je a víc mi tak říkaly ty budovy, co jsem z kola viděla. A výhled je to opravdu parádní, za těch 9 Euro to stojí.

3) Pohled z kola na Prater. Jako malá jsem všechny kolotoče a atrakce neskutečně milovala. Teď už mě to nechává úplně chladnou, kolotočářská hlasitá hudba mi přijde odporná a peníze radši utratím jinak, ale i tak se tam zajdu ráda podívat. 

A musím říct, že když je v zimě atrakce nejezdí a nikde ani noha,vypadá to tam docela strašidelně, obzvlášť večer. Třeba když jsme se tudy s kamarádkou jednou v zimě v noci vracely z párty-párty, vítr vydával divné zvuky a z těch všech veselých  klaunů jsme měly docela nahnáno. Jak z hororu!

4) A krásný Schönbrunn. To je prostě klasika.

1) Vrch Kahlenberg, kopec nad Vídní s tím nejkrásnějším výhledem. A nebojte, nemusíte si hned kupovat pohorky, autobus vám z konečné metra U4 Heiligenstadt vyveze zadek až nahoru.

2) A na Kahlenbergu jsme ochutnali i první letošní burčák neboli Sturm! Tolik radosti!

3) A ty staré venkovní zastávky metra mám nejradši.

4) A stejně tak ráda to mám i na Donauinselu.

1) Část židovského města u Schwedenplatzu, které se říká Bermudský trojúhelník (a místo lodí se tam ztrácí vzpomínky). Je tam jeden bar vedle druhého, v létě plno zahrádek, prostě krásná atmosféra.

2)-4) A přesně tam je i irský bar Sally´s. Můj nejoblíbenější bar ze všech. Venku zahrádka, uvnitř krásný a hodně tmavý interiér s jakoby starobylým nábytkem ze dřeva a nad barem varhany. A plno ciderů! Točených i lahvových. A taky koktejly, ať už ty klasické, nebo můj oblíbený Aperol. A Hugo. A všechno.

A vtipný je, že všechna piva i cidery tam stojí stejně, 3,80 - ať už jde o Guiness nebo českýho lahváče Kozla. 

1) - 3) A další ciderování, další irský bar, pro změnu Flanagans hned u Schwarzenbergerplatzu. V jiném stylu než Sally´s, ale taky super, prostě pravý irský bar (ehm...nikdy jsem v Irsku nebyla:D) s dřevěnými stoly a skvělou atmosférou. 

4) Noční Vídeň. Krása krása.

1) a 2) A zajeli jsme se podívat i do Heiligenstadtu a Spitellau, kde jsem půl roku bydlela.

3) a 4) Někdo jezdí do Vídně na Schnitzel k Figlmüllerovi, my (no dobře, já) se cpeme sushi v pochybných asijských bistrech. No co. Lidi by měli dělat to, co je udělá šťastnými. A když mě stačí ke štěstí dřevěné prkénko se syrovou rybou, proč ne! :D

1) A pořád a pořád. Zašli jsme si i na running sushi do nákupního centra Stadion, kde nás vysadil žlutý kočár. Najdete to tady ale v každém obchoďáku, všude za přibližně 12 euro s tím, že je to all you can eat.

A na tohle spojení já slyším. Až moc. Až tak, že jsme tam byli v poledne a další jídlo jsem byla schopná sníst až další ráno. Prase!

2) Během svého půlročního pobytu jsem našla i asijské bistro u Josefstädter Str., kde mají to nejlevnější a sushi z celého města - hromada za krásných čerstvých kousků 5 euro! 

Ale ne, nedoporučím vám to, z interiéru by vás možná kleplo. A hygienu taky.

3) a 4) Dobroty z trhu Naschmarkt, který je prostě ráj. Hromada falafelu (protože čím víc ho koupíte, tím levnější je, hohooo!), několik druhů hummusu, pomazánky z lilku, nejlepší plněné papričky...

1) A na Naschmarktu jsem poprvé ohutnala i  baklavu, což bylo to nejsladší a nejmastnější, co jsem kdy jedla. A to znamená i to, že to bylo neskutečně dobré! 

2) A když už jsme u těch sladkostí.....poprvé jsem ochutnala i slavné Reese´s, čokoládové košíčky s burákovým máslem. A rovnou jsem sáhla po čokoládě bílé. Mňam! Narazili jsme na ně v obchodě přímo v metru na stanici Westbahnhof, jmenovalo se to myslím Supermarket U3 a měli tam plno amerických sladkostí jako třeba Pop Tarts, Cadbury´s, Hershey´s nebo limonády jako Mountain Dew, několik druhů burákových másel, Fluff apod.

3) A nebo tuhle limonádu Cream soda, na kterou jsem byla strašeně zvědavá a přítel říkal, ať to zkusím, že to chutná jako marshmallow..........ale ne. Nedalo se to.

4) Americké sladkosti, přeslazená limonáda.......a když už být komerční, tak pořádně. Snídaně jedině ve Starbucks!

A teď už pár fotek z těch veselých časů, kdy mi ještě foťák fungoval.
Pro potěšení oka.
Protože věřím, že vaše oči dostaly touhle náloží rozmazaných rádoby fotek pořádně zabrat!
Pardooon!

Fotka od našeho hotelu, kde jsme bydleli. Na konci ulice je vidět Westbahnhof, nádraží i stanice metra, kam to bylo pěšky ani ne dvě minuty. Což znamená, že stejně blízko to bylo i na Mariahilferstrasse.

Ideální poloha.

Byl to Strawberry Hostel a 3 noci pro dva nás dohromady stály 3300, což je na centrum Vídně dost dobrá cena.

Když se řekne hostel, představím si ten stejnojmenný film. A nebo nějakou odpornou ubytovnu plnou švábů.

Ale to se naštěstí nekonalo. Jsou to koleje pro studenty, kde část funguje právě jako ten hostel. Ale pokoj byl v pohodě, čistý, jednoduchý, vlastní koupelna se záchodem. Pokud hledáte nějaký luxus tak ne, ale pokud vám stačí obyčejný čistý pokoj na přespání, doporučit to můžu.

U Rathausu je celý měsíc filmový festival a s tím spojené i stánky s dobrým pitím a jídlem z celého světa.

Posezení na krásném místě s výhledem na radnici, k tomu dobré pití....ideální letní odpoledne.

A to je pro dnešek (konečně, co?:D) všechno.
Mějte se krásně!
Auf Wiedersehen!