Smutné zjištění. Léto už je pryč.
Poprvé jsem si to uvědomila jednoho rána, když jsem se probudila - ve svém oblíbeném letním pyžamu s francouzskými buldočky. A byla mi zima.
ZIMA!
Něco, co jsem nezažila už několik měsíců.
No, měla bych si zvyknout. A nebo si vzít teplejší pyžamo. (bez buldočků, bohužel.)
Ale dnešním článkem se vrátíme trošku v čase zpátky. Do doby, kdy bylo ještě léto. Opravdové léto se vším všudy. Teploměr ukazoval přes 30 stupňů, slunce pálilo a venku jsem chodila jen v letních šatech.
A hlavně - byla jsem ještě ve slunné Barceloně!
Jet do Barcelony a neochutnat paellu by byl hřích, a tak jsme si ji samozřejmě musely dát i my.S radostí.
Moje představy o restauracích v Barceloně byly ale trošku jiné než realita.
Představovala jsem si, jak tam na každém kroku bude nějaké stylové bistro nebo restaurace s lákavými místními pokrmy které budou vonět do dálky.
No, vonělo to sice dobře, ale že by byla Barcelona na první pohled plná nějakých hezkých podniků, to se říct nedá.
Ať už jste přímo v centru města, vedle Sagrada Familia nebo v zapadlé špinavé uličce na konci města, zahrádky restaurací vypadají takhle.
Všechny.
Všechny mají škaredé kovové stoly a židle. Úplně ty stejné. Všude a všude. Nevím, třeba je to nějaká městská vyhláška, že kdo nemá hnusný kovový židle, nemůže provozovat restauraci? Jinak si to neumím vysvětlit.
A u 99% všech restaurací vypadá venkovní nabídka jídel takhle.
Takhle stylově, vytvořená asi v programu Malování z Windows 98.
Na něco jiného narazíte jen stěží (pokud nejste místní nebo nemáte nastudované všechny recenze z Tripadvisoru) - opět, ať už jste v centru města nebo na konci
Za to dávám Barceloně jedno malé mínus a palec dolů. A smutný pohled k tomu.
A protože skoro všechny restaurace vypadaly podobně, říkaly jsme si, že je úplně jedno, kde si paellu nakonec dáme. Ale v čas oběda jsme byly zrovna u pláže, tak padla volba na jednu plážovou restauraci. Opět - design nic moc, ale byl hlad. A chuť na paellu.
U našeho stolu se vystřídaly celkem dvě servírky a jeden číšník. Ale ani jeden z nich neměl sebemenší snahu mluvit anglicky.
Na turistickém místě, ve městě plném turistů, ale po angličtině ani památky....
Ale kupodivu jsme dostaly to, co jsme si objednaly a bylo to dobré. Jen jsem trošku zápasila s krevetami - mám je sice moc ráda, ale ne v případě, že je musím vykuchat sama.
A protože jsme si splnily španělskou (a milou) povinnost místního jídla, mohly jsme si pak dávat opět i kuchyni asijskou. Terka si oblíbila rýžové nudle s masem a zeleninou, kde si přísady i základ zvolíte sami zaškrtnutím políček na papíře (v Carefourru na La Rambla - tip od Verči).
A já jsem se ani ve Španělsku nedokázala zbavit své slabosti a závislosti na sushi, a musela si ho pořád kupovat i tam....trapný, já vím.
Dobré a čerstvě připravené měli opět v Carefourru na La Rambla.
A občas jsme jídlo vyřešily i takhle ekonomicky.Jamón za jedno Euro to krásně vystihuje.
Jídlo sice skromnější, ale s výhledem k nezaplacení - třeba přímo u pláže.
A stejně - čerstvé pečivo a nějaký sýr k tomu je pro mě největší dobrota. A nebo chleba s máslem! A solí!
Nenáročné to děvče.
Občas jsme si zašly i do místních supermarketů pro nějakou tu svačinu. Vždycky strašně ráda chodím v zahraničí do obchodů s jídlem
Fotka jako nejvyšší level foodstylingu. Ale tak....nejlepší něco-jako-raciolky a moc dobré musli jogurty.
A tahle fotka je ještě větší estetický zážitek než ta předchozí. Prostě pastva pro oči.
Ale tak....i tenhle jogurt, slazený stévií, byl moc dobrý a pro mě i novinka.
A často nás zachraňovaly i místní večerky...
Ale kdybych měla doporučit kam si rozhodně zajít na jídlo, byla by to focacceria Buenas Migas. Je to takový řetězec s pobočkami po celém městě. Takový lepší a zdravější fast food.
A stojí za to zajít si tam na výbornou foccaciu! Mají je hned v několika verzích, ale já jsem samozřejmě musela mít tu s uzeným lososem.
Terka měla s grilovanou zeleninou a to byla taky dobrota.
A ceny se pohybovaly kolem 3,5 Euro, což je na Barcelonu normální...
Ale rozhodně bych si dokázala vybrat ze sladkého koutku!
A v jiné pobočce, ale znovu v Buenas Migas jsme si daly i Sangriu, další španělskou nutnost.
Tolik radosti za 10 Euro!
A když říkám tolik, myslím přímo litr a půl!
A byla VÝBORNÁ! Docela silná, tak akorát sladká, s jablky a pomeranči.
Ale věřte nevěřte, bylo toho tolik, že jsme to ani nedopily.
Ano, já jsem nedopila nějaký alkohol. Sladký alkohol. Všechno je jednou poprvé...
A na závěr svačinka z vídeňského letiště.A to je pro dnešek všechno.
Teď je už zase čas přepnout z prázdninového režimu do toho školního, začít číst knížky k bakalářce...
A taky zpátky do režimu cvičícího. Neomezená permanentka už je koupená, ve fitku jsem zase nalezlá každý den....Teď už by neuškodilo zase i trochu omezit to sladké. A ty vínkové večery...
Ale žijeme len raz, YOLO a tak.
Znáte to.
A navíc podzim = burčák.
Tak třeba jindy....
0 komentar:
Posting Komentar