Střípky z kuchyně + Z nákupního košíku

Hezký den!

Nevěděla jsem, jestli přidat radši Střípky z kuchyně nebo článek Přihoďte do nákupního košíku, tak jsem to spojila dohromady. Mazaná jak ta liška! (nebo spíš líná na porovnání kterých fotek je víc...).

Takže to dneska bude takový 2v1. 

Něco jak to divný instantní kafe, kde máte zároveň i mlíko. 

Nebo jako sportovní tílko, kde už je všitá podprsenka.

Tak nějak.

Takhle nějak vypadá moje krabičkování. Respektive část.
K obědu rýže, tempeh a kukuřice s uzenou paprikou, což je momentálně jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Prostě skromné děvče, co se raduje z rýže, no.
A k večeři batáty s camembertem.
A jako svačina (spolu s tvarohem, kterému bylo lépe v ledničce) kukuřičné chlebíčky pocákané hořkou čokoládou.
Ty jsou momentálně mým velkým oblíbencem.
Opět. Jednu dobu jsem je jedla pořád, potom na ně nějak záhadně zapomněla, a teď mi v Bille spadly do košíku znovu, a od té doby je zase kupuju pravidelně. Ideální třeba před tréninkem, jako menší svačinka, která při každém angličáku nenadskočí v břiše.
A další oblíbenec poslední doby.
I když je to drahý jak to prase, tak se docela zlobím sama na sebe, že jsem si to oblíbila.
Jemné vločky s mini kousky oříšků a karamelem. Kaše je z toho pak lehce nasládlá, ale co se obsahu cukru týče, je tam toho v závěru opravdu mini pidi množství (a tak tam stejně hodím čokoládu, abych nestrádala!:D).
Je to zase alespoň malá změna oproti klasickým vločkám, ale za 35 korun se k nim stejně budu vracet.
Když už jednou za čas nemám ráno ovesnou kaši, může za to nějaká pořádná dobrota, třeba jako tohle. Domácí koláček s tvarohem od mamky s Terkou, a k tomu můj oblíbený něco-jako-celozrnný croissant z Alberta.
Nápis na hrnečku byl oprávněný!
Cizrna na paprice podle kuchařky, kterou jsem dostala k Vánocům.
Recepty jsou tam fajn, ale nemuselo by být v každé větě slovo BIO hned třikrát.
Bio cizrna. Bio cibule. Bio bujón. Stačilo by na začátek napsat "všechno používejte jen bio", a bylo by.
A další z krabičkových obědů do práce - pečená řepa, batáty a do toho půlka Hermelínu.
A opět ten oblíbený oběd, rýže s tempehem. Tentokrát však v domácím a pořádně nefotogenickém provedení.
A jak pořád říkám - bez čokolády v kaši bych nevstala. Ne a ne a ne.
A tak jsem si pro změnu trapně koupila dětské Kinder čokoládky.
Ty, co nosí babičky vnoučátkům. Ty, co dostávají malí chlapečci na Velikonoce za mrskání. Ty, co nosí malým dětem v punčoše Mikuláš. Ty, co jsou nejlepší!
A nový týden taky znamená novou čokoládu. Aby bylo do té kaše co házet.
A jednou z nich byla i tahle V Ý B O R N Á  s kokosovou náplní, co mi Terka dovezla z Varšavy.
Teď ji budu terorizovat, proč mi jich jako nedovezla hned šest!
A jindy to byla pro změnu výborná bílá s vanilkou, v tom nejkrásnějším obalu, kterou mi koupil můj drahý v Tescu.
A v ten den se stalo i něco smutného, došlo nám to nejlepší kešu máslo z Marks and Spencer.
A nejoblíbenější svačina poslední doby - je to zdravé, je to dobré, a hlavně.....je toho hodně!
30g kuskusu, jedno nastrouhané jablko, půlka tvrdého tvarohu, rozinky a perníkové koření nebo skořice.

Nedávno mi konečně došel protein od Nu3tion, ke kterému jsem čím dál víc začínala cítit hlubokou nenávist a ta umělá chuť ochucovacích tabletek se mi pořádně protivila. Takže konečně, zdolala jsem ho!
A tak se teď poohlížím po nějakém novém. Samozřejmě že protein nutnost není, pokud máte dost bílkovin ve stravě, a jen díky pití nějaké zakalené tekutiny se z vás nestane Arnold a nebo naopak štíhlá modelína. Ale......říkám to nerada, ale tím, že maso jím jen maličko mám v poslední době docela problém těch bílkovin sníst dost, tvaroh se mi za ty léta už samotnej protiví a tofu a tempehu taky nemůžu sníst denně kila, protože bych musela začít krást. A tak si zase plánuju nějakej protein objednat, abych to mohla pít hned po tréninku upocená, po ceste domů v šalině.
A proto bych vás ráda poprosila o radu (ale jen od těch z vás, kteří za dobrotu nepovažují stévii nebo Walden Farms sirupy!:D) - kterej protein je ten N E J CH U T N Ě J Š Í, co jste kdy měli?
Takovej, abych si při každém pití říkala "prosím prosím, ať je ten šejkr bezednej" a abych si na crossfitu celá vyčerpaná říkala "neumírej, v šatně tě čeká ta dobrota" a nebo "oooo, tohle je snad dar z nebes!"
No dobře, nebudu až tak náročná, prostě bude stačit, když to bude fakt dobrý. A taky spíš menší balení a za rozumnej peníz - ráda bych si koupila třeba Reflex, kterej je na tom s kvalitou mezi špičkou, ale bohužel jsem teď zase nějak chudá (a taky mlsná, a Reflex to má sice kvalitní, ale ne úplně yummy-yummy)
A ideálně bych si přála nějakou tu bílou čokoládu, čokoládu s kokosem nebo třeba sušenku. Mmmma skořice taky není špatná v ničem!
A ten co je na fotce je zrovna vzoreček od Nutrendu, co mi koupil můj fešák na ochutnání, že je to prý ta největší dobrota, příchuť pistácie....ehm....bála jsem se mu to přiznat, ale byl to hnus všech hnusů. Ale druhej vzoreček byl příchuť biscuit, a to byla neskutečná dobrota, chutnalo to jako piškot, Úplně přesně!
Takže zatím je můj favorit Pan Piškot.

A v proteinovém království ještě zůstaneme.
V brněnském MyFoodu ve Vaňkovce se na mě smály tyhle dvě věci. Proteinová oplatka, co chutná (s přimhouřenýma očima) jako Mila, čili jako ta nejlepší oplatka na světě! A navíc má v sobě dost bílkovin a jen 3 gramy cukru, takže jsem si ji dala s radostí a vidinou toho, že budu okamžitě strašně svalnatá a štíhlounká. A jestli v tom budu pokračovat, bude štíhlounká i moje už tak dost chudá peněženka, protože 30 korun by tuhle svačinku mělo řadit do výjimečně-a-za-odměnu kategorie.
Za stejnou cenu byla i tyčinka, příchuť vanilka a oříšek, a nějakých 7 gramů cukrů, ale bílkovin spíš taky po málu. Ale z té jsem si na zadek nesedla a znovu už ji mít nemusím - neměla konzistenci jako jiné proteinové tyčinky, ale byla spíš taková křupavá uvnitř, taky trochu jako oplatka.

Ne, že by se burákové máslo nedalo koupit během kdykoliv roku, ale Americký týden v Lidlu je prostě tradice! (a dávám jim měsíc, maximálně dva!:D)

Co mě baví na internetech?

Víte, jak se to říká o ohni - dobrý sluha, ale zlý pán. (Proboha, kam já na ty retro přirovnání z doby kamenné chodím?:D). A to stejné platí i o internetu. V dnešní době je díky němu všechno o tolik snadnější - od okamžitého nalezení dopravního spojení přes komunikaci s někým, kdo je na druhém konci světa až po nakupování nebo hledání zdrojů k různým školním pracím.
Ale na druhou stranu, nebýt internetu, všichni bychom pravděpodobně využívali volný čas mnohem prospěšněji a ani prokrastinace by nebyla tak oblíbeným termínem (možná i proto, že by si nikdo nevygoogloval, co to znamená).
Doba by se měla rozdělovat na tu před internetem a po internetu, a já už pomalu ani nemůžu uvěřit, že jsem zažila to první.
Dobu, kdy jsem si jízdní řády opisovala na ušmudlanej papírek.
Dobu, kdy jsem na film buď šla do kina, vyprosila si u kamarádky kazetu, a nebo ho prostě neviděla.
Dobu, kdy jsme si s kamarádkou na druhém konci republiky psaly dopisy.
Dobu, kdy jsem si pamatovala čísla na pevnou linku nejlepších přátel.
Dobu, kdy neplatilo, že dnešní noviny jsou už dávno starý.

No ale když už teď ty internety prostě máme a paní Věra nám je nezakázala, mám tady pár tipů, jak se na nich často flákám já a co tam sleduju. Tentokrát vynecháme blogy, protože to by bylo na samostatnou kapitolu (to třeba příště!) i zpravodajské weby, kterými bych vám ukázala, že se jako zajímám o to, co se děje a nejsem blbá blondýna, co čte jen titulky Blesku.
Prostě jen to, co mě baví.

1000 things to do in Vienna
Určitě víte, jak moc mám Vídeň ráda. Nejradši bych tam jezdila pořád, a nejlépe opět i na nějaký čas bydlela. To teď tak úplně nejde, a tak se alespoň kochám fotkami.
Původně tahle stránka sloužila k tomu, co říká i název - nabízela tipy, co ve Vídni dělat. Kam na kávu, kam na výlet ve slunný den nebo něco, co dělají echt vídeňáci. V posledí době už od tipů upustili, což je docela škoda, ale každý den takhle alespoň vidím krásné fotky svých oblíbených míst.
No a úplně největší radost to je, když zveřejní nějakou moji fotku, kterou jsem jim poslala.
A když jsem ukazovala mamce (která stále tak úplně neví, jak přesně facebook funguje - roztomilý!), že moje fotka má už 800 "fanoušků", musela jsem i vysvětlovat, jak se ty palce-nahoru dávají. A potom jsem musela skoro všem fotkám udělovat lajky, protože "vždyť je to hezký, dej to tam" a "tohle se mi taky líbí, označ to!". No a pak se dožadovala i tlačítka nelíbí se mi, ale myslím že je dobře, že tuhle možnost Mark prozatím zavrhl.

Opuštěná místa
Opuštěná místa jsou na facebooku poměrně dost známá. Jde o nádherné fotky opuštěných objektů, které nejsou z různých důvodů už nějakou dobu využívány - od hotelů přes rodinné vily až po nemocnice nebo sanatoria - a ty jsou nejstrašidelnější! Všechny mají magickou atmosféru, a musím říct, že já bych tam nikdy nevlezla (nehledě na to, že bych asi ani nezvládla nikam vyšplhat:D), když jsem posera, co se bojí sám i do sklepa.
Je to asi trošku na hranici zákona a autorka (autoři?) nikdy neuvádějí, kde přesně se daný objekt nachází. A fotky jsou to vždycky perfektní.

Grammar nazis
Už jsem říkala, že jsem pořádně škodolibá? A že mě neskutečně rozčiluje lidská hloupost a buranství? A že mám asi nějaké zvláštní sklony k sebetrýznění, že si v tom rozčilování libuju?
A už jsem říkala, že ačkoliv jsem v tomhle strašnej rýpal, občas se mi vypne mozek a moje prsty vyťukají na klávesnici třeba takovou odpornost, jako je ríže, fylozofie nebo třeba výkend? To pak nemůžu uvěřit sama vlastním očím, nemůžu pochopit, jak se to stalo, a nejradši bych okamžitě běžela na gympl vrátit tu jedničku z české maturity.
(jo, já vím, zrovna blog není po jazykové stránce něco, nad čím by si Komenský s Jungmanem chrochtali blahem:D).

Teď to bude vypadat, že já se na ty internety vlastně chodím pořád jen dobrovolně rozčilovat.
Ale 1000 věcí co mě serou si prostě nemůžu odpustit!
Jsem sice miloučká hodňoučká růžovoučká blondýnečka, ale zase nejsem taková ta úplně sluníčková, co by vedle sebe 24 hodin denně šířila úsměvy, duhu a hvězdičky, něco jako Dan Nekonečný v dámském provedení.
Kdepak!
Pořádně si od srdce zanadávat? Někoho pomluvit? Nad něčím se rozčílit a udělat si z toho srandu?
Jo, můj charakter je asi dost pokřivený, ale sem s tím!
A 1000 věcí je přesně podle mého gusta. Často mě sice serou i samotní autoři, protože ne vždycky s se vším souhlasím, ale to k tomu nasrání patří. Ale třeba namátkou hejty na cákání na lidi, co lezou do vody, dvojjazyčný posty na facebooku, kakání a papání, chození v noci na záchod, balená voda......dokázala bych se rozčilovat do nekonečna!

Asi nejhezčí projekt, co na internetu je.
Humans of Prague, vycházející z konceptu Humans of New York, a v různých podobách to funguje v řadě měst. Já mám ale nejblíže k tomu Pražskému, tím, že jsou to všechno Češi, a ne až tak výstřední, jako bývají mnohdy vyfocení Američané.
Fotograf vždycky na ulici někoho odchytí, vyfotí si ho, a zeptá se na něco z jeho života.
Fotky to jsou vždycky nádherný, krásný portréty, a v očích těch lidí toho je vždycky vidět tolik!
Z některých textů mám pomalu až husí kůži, někdy skoro až slzy.
A často si na to vzpomenu třeba v MHD nebo v obchoďáku, kde je více důchodců. Jinak bych si možná nehezky řekla "no jo, duchny, zase jedou někam koupit levný jogurty" a byla bych naštvaná, že musím jakožto slušně vychovaná někoho pustit sednout, ale takhle se často zamyslím nad tím, kolik si toho asi prožili, jaký asi mají životní příběh...

A teď zase z úplně jiného soudku.
Jak říká mistr Toscani, reklama je navoněná zdechlina. A to mě baví!
Jednou bych se těm zdechlinám ráda věnovala profesně, ale zatím se o to zajímám i jen tak sama (a v pondělí nastupuju na stáž do jedné úspěšné PR agentury, juhuu!), mimo knížky hlavně i na internetu.
Jako taková oddychová četba mě baví markething.cz, což je web studentů Marketingové komunikace a PR na UK, kde je vždycky plno zajímavých článků že světa reklamy a médií. A na podobné vlně je i odbornější MediaGuru.cz nebo sem tam tyinternety.cz.
Myslím, že v době, kdy je reklama úplně VŠUDE a všichni jsme on-line neuškodí být alespoň trochu v obraze.

Moje mopsí úchylka je vám všem jistě velmi dobře známá. Ale ze všech mopsích internetů mám stejně nejradši Ernesta a jeho instagram, stejně jako přes 30 000 dalších lidí. A u některých fotek málem čurám smíchy, třeba když byl Ernest dýně!
A když už jsme u toho, jaký kraviny mi přijdou vtipný a asi jsem tak trošku padlá na hlavu, strašně dlouho jsem se musela smát i když jsem narazila na tohle, to označení je nejlepší! Nadšeně jsem to běžela ukázat Terce, a ta mi řekla, že je to přeci úplně běžný, že to každej zná. Achjo!
.....A myslím, že už jsem o svém zvráceném vkusu prozradila dost, tak to radši ukončíme.
Mějte se krásně, a házejte sem tipy na to, co baví vás.
Beru všechno! Instagramy, blogy, cokoliv!
P.S.  A za hodinu si nalaďte Letem blogosvětem na Radiu R! :)
P.S. 2 A až tady v tomhle článku najdete odporný chyby, vmeťte mi to za ty Grammar nazis do ksichtu!

Únor

Když jsem byla malá, znala jsem ke každému měsíci nějaké pořekadlo. Únor bílý, pole sílí. Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem...

Ale nebojte, recitovat vám tady nebudu. 

A nebudu ani básnit o tom, co se děje v únoru na polích.

Teď, když se řekne únor, okamžitě se mi vybaví Valentýn.

I přesto, že se začátkem měsíce okamžitě nezačnu skupovat všechno, co jen trochu připomíná srdce, šuplíky plnit červeným krajkovým spodním prádlem a nejezdím do IKEA nakoupit hromadu růžových svíček. 

Nikdy jsme to nijak neslavili, což ale neznamená, že bych ráda nedostávala květiny a čokoládky ve tvaru srdíček (no dobře, je jasný, že čokoládu mám ráda ve všech tvarech...). Jen to červený spodní prádlo bych nechtěla. Nemám ráda červenou. Ve spojením s mým bledým obličejem a světlýma vlasama je to.....no....ne, prostě mi nesluší.

Tento rok jsme spolu s přítelem ten den ani nebyli, ale na dortík jsme si zašli alespoň v týdnu.

Protože jak se říká, láska prochází žaludkem. A o to líp, když tím žaludkem projde i kokosovej cheesecake!

A samozřejmě, že jak jde o Valentýn, je to na prvním místě marketing, pak dlouho nic, a až potom nějaká láska. A samozřejmě bychom si všichni měli najevo to, že se máme rádi, každý den, různými maličkostmi. Ale ne každý to dělá tak úplně denně, a tak neuškodí si to jednou za čas připomenout, i kdyby to měla na svědomí nějaká fialová flekatá kráva v reklamě a nebo leták v Lidlu, kde prodávali v srdíčkovém obalu i uzeného lososa (a já jsem doteď tak trošku uražená, že jsem takovou romantiku nedostala!:D).

A v posledních 4 letech je pro mě únor i měsícem, kdy si zvykám na nový režim. Začíná totiž nový semestr, a tak si musím po dlouhých dvou měsících bez školy opět zvyknout na to, že tam občas i musím zajít. A pokud možno si i zapamatovat, ve který den a kterou hodinu. Což v praxi vypadá tak, že zhruba do dubna stejně koukám několikrát denně do diáře, kam jsem si neohrabaně naškrábala rozvrh. A jen co si ho začnu trošku pamatovat, je tady zkouškové, a tím návštěvy přednášek končí.

Minulý i předminulý rok pro mě byl únor i měsícem nových pracovních zkušeností.
Neplánovaně, ale vždycky to tak vyplynulo.
Minulý rok jsem nastoupila jako poskok  stážistka do zpravodajské redakce České televize, a rok předtím jsem se hlásila do telefonu se slovy "....Mladá fronta Brno, prosím!".
A shodou okolností jsem byla minulý týden na pohovoru a příští týden možná budu mít nějaký další, tak kdo ví, třeba to stejně dopadne i letos. A já si pak zase budu nadávat, proč to dělám.
A zrovna před pár dny jsem si uvědomila, že až skončí únor, budou to oficiálně jen dva měsíce, které mám na napsání bakalářky. Jedno velký doprdele! 
Minulý týden jsem byla na konzultaci u svého vedoucího, abych mu ukázala dvě kapitoly, co jsem napsala, a jsem z toho tak akorát zmatená. Nedozvěděla jsem se skoro nic, ale bylo mi řečeno, že z toho může být hezká práce.
Což by mi udělalo velkou radost.
Kdyby mi 5 minut předtím nepřiznal, že to skoro nečetl.

A únor taky znamená to, že už je zima sakra dlouho. No nepovídej!
Na podzim se celá třepu na to, až se budu motat do velikých šál, nosit huňaté teplé svetry, kabát s kožíškovou kapucí, těším se na to, až si k sukním a šatům obuju kožené kozačky, které k tomu vypadají dobře, a vždycky si říkám, že zima je na módu dost dobrá.
Nemůžu se dočkat, až konečně bude taková zima, že si na svetr natáhnu i kožešinovou vestičku. Třeba jako loni, kdy jsem se tak těšila, až jsem v té vestičce pobíhala i doma, zamotaná do šály.
S kloboukem na hlavě.
.....a takové nadšení mi vydrží asi tak týden, maximálně dva.
Potom už mě začne kabát nudit, uvědomím si, že mi čepice fakt nesluší, a pořád se zamotávat do šály je taky otrava. A jako bonus k tomu ještě to, že při čekání na zastávce je mi zima i v několika vrstvách, a při nastoupení do šaliny jsem během dvou sekund upocená jak to prase a vedro je mi skoro na omdlení.
A teď už je to období kabátů a šál tak dlouho, že jsem na všechno úplně rezignovala. Je mi jedno, že jsem v černé čepici, kabátu, kalhotách i botách jako jedna černá můra. A pořád dokola taky nosím jen ty stejný svetry, než abych se otravovala s nějakýma šatama, ve kterých by mi pak byla stejně akorát zima (holt nejsem fashion bloggerka, tam mají ty smysly posunutý asi trošku jinak, aneb "je pod nulou, ale v lodičkách nebo converskách s holýma kotníkama mi fakt není zima, nenene!").
No, jak ze stránky módního časopisu teď zrovna nejsem.
A dneska, při procházení Vaňkovky jsem si uvědomila, že únor je dost nahovnoměsíc i pro nakupování oblečení. 
Na jarní je ještě moc brzo, protože kdo má mít to srdce, koukat třeba měsíc na novou jarní bundičku a nemoct ji z toho ramínka sundat, žejo. A na zimní je zase už moc pozdě, protože se přeci určitě začne oteplovat. (i když tohle jsme si všichni říkali před 2 lety až do Velikonoc, kdy nasněžilo).
Našla jsem totiž parku, která byla přesně podle mých představ. Přesně takovou, jakou jsem si přála celou zimu. Hodně teplou, s kožíškem i teplou kapucí. S koženkovými rukávy. Ve slevě z původních (a na New Yorker pořádně nechutných) 1700 na směšných 550. A v mojí velikosti.
Čekala tam na mě.
Osud.
A já jsem udělala co?
No, řekla si "ale neee, stejně by mi teď akorát ležela minimálně 8 měsíců ve skříni". A šla jsem pryč.
A přesně za těch 8 měsíců si budu nadávat, že jsem si ji tehdy nekoupila, když teď za podobnou budu muset dát dva tisíce.
Klasika.
I když....možná, že únor není ani co se nakupování týče tak úplně nahovnoměsíc.
Možná je ta chyba trošku jinde. Někde mezi tou parkou na věšáku a kabátem, co mám na sobě.
A samozřejmě, ne že by bylo v zimě všechno špatné a že by byly všechny dny v daném měsíci stejně šedivé, jako to počasí, ale příjemné jaro a ještě lepší léto to prostě není. Ale na rozdíl od ledna už je to víc na dohled. Zrovna dneska už jsem to jaro cítila i ve vzduchu, a uvědomila si, že už se to po malých krůčcích blíží. A já se strašně těším. Až poprvé vytáhnu křivák. Až si obuju leopardí boty. A šaty s balerínkama. A...
(a omrzí mě to stejně tak rychle, jako ten zimní kabát, já vím...)
A nejlepší je na tom i to těšení. Hrozně se těším, až zase na jaře nebo v létě pojedeme někam na výlet.
Vlakem!
S takovouhle snídaní!

První měsíc s crossfitem

Hezký den!

Možná si pamatujete můj článek o amatérských crossfitových závodech, kterých jsem se na začátku roku zúčastnila. V té době jsem měla za sebou crossfitových lekcí asi tolik, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky i pokud bych přišla o malíček, když nepočítám začátečnický kurz na 8 lekcí, kde se všem základním skupinám cviků věnuje celá hodina - od ketelbellů přes hrazdu a stojky až po vzpírání.

No, zkrátka se teď dost divím, že jsem na ty závody vůbec vlezla, a to, že jsem to zvládla odcvičit byla jen náhoda (nebo spíš soucit organizátorů, že tam dali opravdu jen ty "nejjednodušší" cviky?), a třeba takové thrustery jsem tam dělala úplně poprvé v životě. A stejně tak by tomu bylo i kdyby tam bylo cokoliv jiného. 

Zkrátka jsem byla jako reklama na začátečníka amatéra, a natrénováno neměla skoro nic, některé cviky neznala vůbec, některé jsme si projeli na kurzu s dřevěnou tyčí, a jen část "na ostro" s osou a zátěží.

A začátečník amatér jsem stále, ale protože je to dneska přesně měsíc, co jsem si koupila neomezenou permanentku do New Parku, rozhodla jsem se, že vám o tom napíšu víc. Za ten měsíc jsem trénovala opravdu intenzivně, v Crossfit parku byla přesně dvacetkrát, každý den si odnesla novou modřinu, a ráno kolikrát trpěla i při vstávání. Mnohokrát jsem chtěla zůstat ležet na zemi a místo dalších angličáků tam radši umřít, stokrát jsem se chtěla tou železnou tyčí praštit do hlavy a omdlít, jen abych už to měla za sebou, párkrát mi něco teklo přes obličej a nevím, jestli to byly slzy bolesti nebo pot (no dobře, když jsem se šikovně praštila osou do nosu, asi mi vyhrklo spíš to první:D)......a všechno to stálo za to!

Občas se mě někdo zeptá, co to ten crossfit vlastně je.

A odpovídám různě.

Když se babička ptá, kde zase Markétka je, mamka jí do telefonu řekne, že je zase na nějakým cvičení. A babička pak má asi radost, že pokračuju v jejích stopách a chodím hopsat do Sokola.

Když se mě zeptá někdo, kdo zná alespoň nějaké druhy sportů, přirovnám to ke kruhovému tréninku, ale s větší zátěží. A nebo řeknu že pod crossfit spadá vlastně cokoliv, od kruhů a hrazdy přes cviky s vlastní vahou až po veslování.

Ale ve skutečnosti je to asi nějak takhle....

Zaprvé je to sport neskutečně komplexní a různorodý, a dělá se to ve speciálních tělocvičnách vybavených přímo na crossfit, případně v klasických posilovnách, které tomu mají přizpůsobené prostory a hlavně crossfitovou klec, čili hrazdy různých výšek a k tomu taky gymnastické kruhy, případně i veslovací trenažér. A používá se i řada pomůcek - ketelbelly různých vah, železné osy, kam se přidávají různě těžké kotouče, dřevěné bedny na box jumps, medicimbaly, činky, švihadla, nebo třeba i veliká pneumatika od traktoru...

Každá lekce vypadá jinak, ale struktura bývá podobná.

Na začátku je rozcvička. Ta je někdy pohodovější, jindy horší, třeba v kombinaci různých hnusných cviků jako angličáky neboli burpees.

Potom trénujeme techniku některého ze základních cviků, často je to něco ze vzpírání nebo třeba na hrazdě, a poté se to zařadí do menšího několikaminutového workoutu. A nebo trénujeme maximální váhy, které u určitého cviku zvládneme.

A potom přichází na řadu hlavni WOD (workout of the day), který je pokaždé jiný, ale po celý den se v New Parku cvičí ten stejný, ať už přijdete v 6 ráno nebo v 8 večer. Někdy to předem vymyslí jeden z trenérů, a nebo to jsou často WODy z různých crossfitových soutěží.

A WOD může mít různé podoby, buď jako AMRAP (as many rounds as possible, kdy se snažíte za daný čas stihnout co nejvíce kol), a nebo je předem daný počet cviků, který prostě musíte dokončit, ať to trvá jakkoliv dlouho. A vždy to bývá složeno z různých prvků, které se v crossfitu opakují.

A těmi jsou nejčastěji :
angličáky - prostě zlo seslané za zem!
veslování - vypadá to jako nic, že si jen tak jedete, ale dá to zabrat celému tělu.
box jumps - aneb výskoky na bednu, docela hnus.
double unders - neboli dvojskoky přes švihadlo. Ze začátku jsem s tím hodně zápasila, přeci jen jsem měla švihadlo v rukou znovu asi po 15 letech. A dlouho jsem nemohla přijít na to, od čeho mám ty šrámy na pažích i zádech, co vypadaly jako by mě podrápal vzteklej medvěd......no, používají se ocelová švihadla, a když to neumíte, sakra to bolí!
stojky, kliky ve stojce - aneb moje dřívější "spadnu a umřu" noční můra. Teď je mým největším osobním úspěchem, že se do té stojky u zdi vůbec sama dostanu a udělám tam něco jako pidi klíček. Ale o opravdové kliky a nedej bože i chůze? O tom zatím nemůže být ani řeč.
kouzla na hrazdě - kippingové (s rozhoupáním) shyby, toes to bar (visíte za ruce a snažíte se dát špičky k hrazdě) nebo třeba muscle up (vyšvihnout se až nahoru, tak že máte pánev u hrazdy) a podobně. Většina cviků pro mě zatím zůstává utopií, ale alespoň u těch shybů jsem se hodně zlepšila a místo tlusté gumy už je dělám s tenkou, a cítím v kostech (nebo spíš v rozedřených dlaních), že brzy už to půjde samo! #oslavnýtaneček
wall bally - hod medicimbalem o zeď a k tomu dřep. Často bych to taky ráda označila slovem hnus.
ketelbell swingy - to bych elegantně popsala jako houpání kulatou činkou :D
mrtvé tahy - aneb zvedání osy se zátěží ze země, z čehož jsem mrtvá i já
dřepy - klasické s osou na zádech, přední s osou vepředu na klíční kosti a ramenou (sláva modřinám!), overhead s osou nad hlavou...
snatch, clean, thruster, push press, clean and jerk - cviky ze vzpírání, kdy se zjednodušeně řečeno, různými způsoby dostává činka ze země nahoru (ano, popis jak od pravé blondýny!:D)
sit ups - oproti výše zmiňovaným procházka růžovou zahradou, tohle jsou jen nevinné sklapovačky.
A k tomu samozřejmě i nějaké ty výpady s kotoučem nad hlavou, běhání, obyčejné dřepy, nebo třeba lezení po laně...
zdroj
A jak jsem na tom po měsíci já?
Na každé lekci bývám skoro nejpomalejší, nejčervenější a nejslabší (aneb "Market, ty sis ale vzala špatný závaží, tohle je tady pro děcka!"), když jsme třeba měli něco dělat ve dvojicích, musela jsem být sama (#foreveralone), protože jsem nezvládala mít naloženou takovou váhu jako kdokoliv z ostatních, ALE přesto odcházím z každé lekce šťastná, se skvělým pocitem a radostí z toho, že se pořád zlepšuju.
Protože když jste v něčem nejhorší, máte toho před sebou TOLIK, v čem se můžete zlepšovat, a každý den se vám tak povede něco nového, z čeho můžete mít radost. Prostě každodenní dávka radosti!
I takové věci, co jsou pro ostatní pokročilejší úplnou samozřejmostí mi hned dělají radost.
Třeba když jsem se poprvé sama dostala do stojky. Když jsem si na osu poprvé naložila velký kotouče. A hodila je nad hlavu. Když jsem poprvé udělala shyb s tenčí gumou. Když jsem zjistila, že na push press zvládnu 38 kilo. Když jsem udělala první dvojskok přes švihadlo (a začala mít tak záda zjizvený o trochu míň:D). Když jsem byla pochválená že mám na mrtvý tahy dobrou techniku. Když.......vlastně pokaždé, když to všechno zvládnu odcvičit!
A je to úplně odlišný od všech ostatních sportů, nebo od všech sálových lekcí nebo posilování ve fitku. Nehledě na to, že je to o level výš, než všechno ostatní, co se náročnosti týče.
Necvičit jen tak z povinnosti, něco si odšlapat na rotopedu aby se neřeklo, nebo si odjet tradiční tréninkový plán v posilovně, aby mi rostly svaly tady i támhle.
Tohle je úplně něco jinýho, vůbec nemyslím na to, jestli tím procvičuju zrovna tenhle sval a nebo jestli mi zrovna jinde zase zmizí tůček bůček, ale dělám to pro tu skvělou atmosféru, je tam vždycky skvělá parta lidí, což hodně vyhecuje a zároveň motivuje, a pokaždé si sáhnu na úplné dno, což je na tom nejlepší!

V crossfitu je totiž potřeba úplně všechno - nestačí síla a nebo naopak dobrá kondice nebo rychlost, ale musíte mít všechno. A když nemáte (já se hlásím!), tak to postupně zlepšujete.

Určitě to ale není úplně pro každého, pokud třeba jen cvičíte doma v obýváku nebo sem tam na zumbu, asi by to pro vás byl hodně velký šok. Ale pokud chodíte třeba na nějaké náročnější hodiny jako je třeba TRX nebo kruhový trénink, nebo chodíte do posilovny zvedat, tohle je ideální možnost, jak posunout svoje hranice zase o něco výš. 

Ale pozor - je to návyková věc! (a mě by jen tak do obyčejné posilovny teď už nikdo nedostal!)

A co vy? Děláte crossfit? A nebo plánujete začít?:)

Rozdávání radosti

Občas bychom se měli snažit udělat někomu radost. Jen tak. A mít z toho pak taky radost.

A to jsem chtěla udělat i dneska.

Seděla jsem na lavičce, i když byla zima. Měla čas ještě asi půl hodiny a k tomu hlad, tak jsem se musela nasvačit takhle venku. Jedla jsem svoje oblíbené kukuřičné chlebíčky, pocákané hořkou čokoládou, co jsem si pár minut předtím koupila v Albertu. A všimla jsem si, že o dvě lavičky vedle sedí bezdomovec. 

Tak mě napadlo, že by bylo hezký se o tu svačinu podělit. Že bych mu mohla půl balíčku dát. Že by mu to třeba přišlo vhod a potěšilo ho to.

Jenže pak jsem se vzpamatovala, řekla si "Sakra Markéto, vážně si myslíš že někoho zachráníš ušmudlaným chlebíčkem, co pro většinu lidí není ani jídlo?!" a radši mlčela a křoupala ty chlebíčky dál.

A když už jsem dneska neudělala ani žádný dobrý skutek, ani žádnou radost, chtěla bych alespoň maličko potěšit někoho z vás! 

Jeden z vás totiž bude mít šanci vyhrát poukázku na 900 korun do e-shopu snowbitch.cz, ze kterého mám i já tenhle parádní batůžek z minulého článku.

A podmínky jsou jednoduché.

1) Dejte lajk facebookové stránce Snowbitch.cz (a můžete i mně, ale to jen pro mou radost)

2) Napiště mi, co byste si z e-shopu vybrali, co se vám líbí nejvíc. Třeba Vansky nebo Conversky, vzorované legíny, nebo třeba barevné spodní prádlo?

3) A taky mi můžete napsat, čím jste naposledy někomu udělali radost :)

4) A já za pár dní vylosuju výherce.

 A tady je můj malý výběr toho, co zaujalo mě :)

Sparťanský trénink, laser game a instagramová moudra

Hezký den!

Dneska to bude taková všehochuť, o tréninku ve strašidelné hale, o tom, že se zbraní v ruce se neměním zrovna v mrštnou a prsatou Laru Croft a o tom, že můj mobil fotí fakt blbě, čehož jsou důkazem instagramové fotky.

Už dlouho na mě na facebooku vyskakovaly příspěvky o trénincích brněnské Spartan Training Group. Docela dlouho jsem to (asi záměrně, přeci jen vidina hromady burpees byla děsivá) ignorovala, až jsem pak jednoho dne klikla na facebookové události na to zrádné zúčastním se.

Na závod Spartan Race se letos chystám poprvé, nejspíš do Litovle v červnu, ale možná by ještě neuškodilo si zjistit, jestli se mi to náhodou nebude krýt se státnicema nebo přijímačkama. Jsem prostě ostuda ostudná, a ještě jsem se ani neobtěžovala zjistit, kdy mě to čeká, natož abych to zapsala do diáře. 

A tak jsem si říkala, že neuškodí vyzkoušet si pravý sparťanský trénink, ať poznám zase něco nového než TRX, klasické fitko nebo teď nově crossfit. 

Úplně odlišené od všeho, na co jsem zvyklá je to především prostředím, kde se trénuje - žádná nablýskaná tělocvična, žádná souvislá gumová podlaha, nebo snad dokonce luxus jménem topení.

Kdepak!

Oprýskaný strop, který vypadá, že z něj každou chvíli začnou padat prkna, podlaha asi z 10 druhů všeho možného, někde beton, jinde kusy koberce, ale společné to přeci jen něco mělo - špínu, prach a všudypřítomné paintballové kuličky, které při sklapovačkách tlačí do zad. A po stranách jako bonus kusy látek a prken.

Trénuje se totiž v paintballové hale, v její zadní části, kde není tolik překážek a skrýší jako ve předu.

Halu najdete v Brně hned za autobusovým nádražím, odkud odjíždí autobusy Student Agency, a z venku a obzvlášť večer po tmě vypadá docela strašidelně.

A popravdě, když jsme tam s holkama šly poprvé (dvě blondýny a jedna brunetka, jedna vyplašenější než druhá :D), bály jsme se, že nás tam někdo zastřelí - a ne pistolí na paintball! :D A moc nás neuklidnilo ani když na nás z haly vyběhl dobrman, nebo co to bylo za zvíře, ale pak se ukázalo, že zakousnout se nám do zadku asi nechce.

Ale poučily jsme se, že ty nejparádnější legíny, co doma máme, asi nejsou zrovna tím nejlepším outfítkem pro válení se v prachu a třískách, a moje bílé tričko se sice hodilo nápisem Burpees hate you too, barvou však nikoliv.

A co se týče tréninku samotného, vypadalo to zhruba takhle : na začátek pár koleček okolo haly na rozehřátí, do toho nějakej ten angličák, rozhýbání a protažení, a pak už se začalo - napřed to byla tabata (čili 20 sekund cvičení, 10 sekund pauza - 4 minuty) střídavě s různými cviky - dřepy, kliky, výpady, angličáky....

Potom dvakrát šestiminutový AMRAP (as many rounds as possible - čili co nejvíce kol), kde byly opět výpady, kliky, sklapovačky a další cviky s vlastní váhou, poté další tabata, a během tréninku ještě 3x 90 sekund burpees neboli angličáků (= hnus, hnus a hnus!)

A řekla bych, že to bylo náročné tak akorát. Ne na umření, ne tak náročné, jako třeba tréninky TRX a crossfitu, na které jsem zvyklá, ALE zapotila jsem se stejně a žádná flákárna to taky nebyla, obzvlášť když jsme sebou nekonečně dlouho plácali o zem při angličácích.

A byl to zážitek hlavně proto, že to byl pravý opak toho, na co jsem zvyklá z moderních posiloven. Žádná Under Armour trička (ale neee že bych proti tomu zrovna já něco měla!) ani sladěné kombinace, ale klidně staré tepláky, kterých není škoda, a hlavně něco s dlouhým rukávem.

Jako zpestření to bylo super!

Pokud jste alespoň trochu zvyklí sportovat, třeba nějaké kruhové tréninky nebo jen posilování s vlastní vahou, určitě to zkuste, není čeho se bát a bude to zajímavá změna. Na facebooku pokaždé zveřejňují trénink jako událost, bývá to pravidelně ve středy a pátky, a přijít může úplně kdokoliv - a co mi přijde skvělý je i to, že to pořádají takoví nadšenci, že si za to ani nic neberou a je to zdarma!

(a pokud nejste z Brna, prohledejte facebook, sparťani jsou ve všech možných městech!)

A od paintballové haly se přesuneme k něčemu, co není až tak vzdálené - k Laser Game!
Poprvé jsem o tom slyšela v seriálu How I met your mother, kde Barney strašně miloval a pěl ódy na laser tag, což je prakticky to stejné. Je to vlastně na způsob paintballu, akorát se netaháte s tak těžkou zbraní a nestřílíte ve skutečnosti (takže žádné modřiny!), ale jen míříte laserem na blikající terče protihráčů.
S naší sportovní partou jsme byli v Brně na ulici Hybešova, a moc mě to bavilo. Jedna hra trvala 20 minut (za 90kč pro jednoho), což uteče jako voda, tak jsme si dali rovnou dvě. A nezdá se to, ale docela jsme se u toho i zapotili.
Pak ale přišlo závěrečné skóre a ukázalo se, že z 12 hráčů jsem byla třetí od konce, což se asi dalo předpokládat. Ale naopak počet "výstřelů" jsem měla o stovku nebo dvě vyšší než všichni ostatní, protože hystericky mačkat spoušť bylo asi to jediné, čeho byla zmatená blondýna schopna.
No, holt je vidět, že se asi budu muset živit poctivou prací, protože se svým střeleckým talentem bych lupičem být opravdu nemohla.
Ale na laser game si zajdu ráda znovu, a vám to rozhodně taky doporučuju - nic nezlepší náladu víc, než někoho nevinného zastřelit! :D

A na závěr ty zmiňované nekvalitní fotky z instagramu, kam je házím rovnou z mého mobilu s tragickým foťákem. Ne, že bych si nepřála třeba iPhone nebo alespoň něco, co fotí jako foťák a ne jako kalkulačka, ale zaprvé by mi svědomí nedovolilo, abych dala nechutných 15 tisíc za mobil, a za druhé bych pak ani nemohla jet nikam na dovolenou nebo si pořídit něco, co mám v žebříčku materiálních priorit výš než lajčíky za boží fotky. 

To jen pro obhajobu těch ubohých čtverečků.

Ale až budu bohatá, všechno bude.

Ajfouny, kolotoče, jednorožci, a tak.

 1) Z MyFoodu ve Vaňkovce jsem si donesla zásoby do práce, abych si to tam zpříjemnila, když už tam bývám někdy až do 22 hodin. Jen je problém, když si nakoupím zásoby s tím, že to mám na celé odpoledne i večer, ale o půl šesté už mám jen prázdné obaly :D
(poctivý jogurt a musli, výborná kakaová Bombus tyčinka, hummus s mrkví a nejlepší špenátovo-sýrový muffin)
2) Domácí tvarohový koláček a oblíbený nedomácí něco-jako-celozrnný croissant z Alberta. Snídaně, která si nápis na hrnečku opravdu zasloužila!
3) A když mamka upeče nejlepší tvarohový koláč, který má krustu z plátků másla a cukru, musí ovesná kaše počkat do dalšího dne!

 1) Když byl ještě sníh, přesvědčila jsem se o tom, že běhání ve sněhu není takový horor, jak jsem si vždycky myslela, a kupodivu mě ani neudusil studený vzduch! (ale kdybych neměla novou zářivě růžovou bundu na běhání, nikdo by mě k tomu nedonutil, to přiznávám!)
2) Ale nedá se jenom běhat a cvičit, je taky potřeba tu energii někde doplnit - a vitamíny z hroznů jsou taky potřeba! (nejlepší večeře s mým Lukčou - batátové hranolky, pečená řepa a pečený Hermelín Figura. Mňam!)
3) Správní džentlmeni nosí dámám dopělácké čokoládky. A správné dámy to pak hází do kaše. Mňam podruhé!

1) Konečně jsem poznala miloučkou Domču, a ještě milejší to bylo tím, že to bylo v mé nejmilejší kavárně, v Melouovém cukru. A s velikým latté a banánovo-karamelovým cheesecakem k snídani jsem pak miloučká i já!
2) Tady mě napadá jen ohrané - "Zumba? Bitch, please..."
3) A na závěr blonďaté selfíčko úáčko. Plesk za trapnost, Markéto.

Materiální radosti

Je neděle, a v neděli se nic nedělá.

Ale psaní blogových článků do nicnedělání krásně spadá.

A dneska to nebude ani o cvičení, ani o jídle, ani o kavárenském povalování, ani o cestování (o tom to bude ale přesně za měsíc, juhuuu!), ale o radostech zcela materiálních. Protože i to je někdy víc než potřeba.

A pamatujete si můj wishlist z minulého měsíce? Tak z té materiální části si můžu hned pár položek odškrtnout. A samou radostí zatančit oslavný taneček.

Doslova, však pár jsou dva.

První položkou je tenhle krásný batůžek z e-shopu snowbitch.cz, který se specializuje hlavně na módu ve skate a street stylu.

Svou skejťáckou éru mám už nějaký ten pátek za sebou - začala tím, že jsem si od kamaráda koupila starej odřenej skateboard, v New Yorkeru pánský a o 10 čísel větší kalhoty, u rodičů si skoro s pláčem vyprosila boyt Etnies, na hlavu nasadila kšiltovku s placatým kšiltem, která mi TAK STRAŠNĚ neslušela.....a skončilo to tím, že jsem si při svých pokusech o něco-jako-triky na skateboardu tak dodřela kolena, že jsem se zařekla, že skejťačka už teda rozhodně nebudu!

Ale i přesto bych si na snowbitch.cz vybrala i teď - třeba leopardí nebo květované Vansky, klasické Conversky, tričko na cvičení nebo nějaký kulich do mrazů.

Ale nejvíc mě stejně zaujaly batohy značky MI-PAC, které mají tolik krásných barev a vzorů, že bych jich s radostí uvítala doma třeba deset! Což je u někoho, kdo choval od malička k batohům skoro nenávist docela zvláštní.

Protože batohy mě provázely skoro celé dětství - babička tomu říkala ruksak nebo ruksáček a na výlety jsem pokaždé vyfasovala takovou neforemnou hrůzu, za kterou by se nemuseli stydět ani soudruzi v nejhlubším socialismu, tedy za doby, ze které to pocházelo. Do toho jsem dostala plastovou lahev naplněnou vodou se sirupem, dvě housky s uherákem, jednu tatranku, a šlo se.

Stejně tak na táborech, jen s tím rozdílem, že tam se nosily rohlíky s paštikou a trojúhelníček tavenýho sýra.

A když jsem dospěla do věku, kdy jsem mohla batohy vyměnit za tašky a kabelky, byla jsem neskutečně ráda, že ruksáčky už nosit nemusím, a v posledních 7 letech by mě asi ani nenapadlo něco takového dobrovolně dát na záda a jít s tím mezi lidi.

Ale až teď, když se v obchodech začaly objevovat batohy, které se ani trochu nepodobaly tomu, v čem jsem nosila rohlíky s paštikou, jsem začala trochu měnit názor a přicházet jim na chuť. A jak jsem uviděla tyhle, zamilovala jsem se úplně, a nemůžu se dočkat, až na jaře občas trošku ulevím zádům od tahání těžkých tašek přes jedno rameno, a navíc to můžu klidně nosit i k sukni, šatům ne k večerní róbě, spolu s květovanou čelenkou.

V poslední době je ze mě taková černá vdova můra, a moje nejoblíbenější kousky, které tahám ze skříně skoro každé ráno jsou právě černé. Nejlepší a nejměkčí hladící svetr jsem našla pod Vánočním stromečkem, a překvapivě je z Terranovy, a skvělou mikinu mám z HMka, a oboje nosím nejradši s pořádným výrazným a kýčovitými náhrdelníky, pro které mám slabost.
A přítel mi pokaždé říká, že jsem jak princezna Bosana ze Třech veteránů.....tak doufám, že opravdu jen kvůli těm drahokamům na krku a ne kvůli nosu!
A vedle kýčovitého náhrdelníku z HM mám končně i diář ze Zootu, na který jsem si mazaně (nebo spíš lakomě?) počkala až do konce ledna, kdy ho zlevnili na půlku :D
Tentokrát jsem chtěla úplně jednoduchý, bez nějakých obrázků a vzorů, a tak padla volba na tenhle. Jen si k tomu chci ještě z e-bay objednat plno různých lepítek a zdobítek za pár korun.

A ani tentokrát nesmí chybět něco ze sekáče! Svetr, který byl úplně nový a původně z FF jsem si vyhlídla už asi před půl rokem, ale abych dávala za něco ze sekáče 250 korun? Ani náhodou!
Po nějaké době ho zlevnili na půlku, ale ani to se mi nelíbilo.....ale jakmile tam padla cedulka 60, skočila jsem po něm! (a paní prodavačka musela být ráda, že už ode mě bude mít klid:D)
A košile/halenka s pudlama? Tu jsem tam taky nemohla nechat. I když vlastně zelenou nijak nemiluju, pudly ráda nemám, a stále jsem se nerozhodla, jestli je prostě děsná, nebo naprosto skvělá.

Ano ano, je mi 23 a tohle je má koupací výbava.
Špunt s mopsem, princeznovský sprchový gel s korunkou a růžová koule od Téry která původně vypadala jako cupcake (ta koule, ne Téra!). A tělové spreje od Victoria´s secret mám nejradši, obzvlášť ten zelený. Je to opět další Vánoční dárek, který byl i na mém dopisu pro Ježíška. Největší zálusk jsem si dělala na vůni kokosu, ale mamka říkala, že takovej hnus prostě koupit nedokázala, a musela sáhnout po něčem, co se jí hnusilo míň :D

A aby té infantilnosti nebylo málo....miluju ponožky, ponožky s obrázkama, a ty mopsí ještě víc!
Tyhle všechny jsou opět od Téry, protože ví, jak úchylná na to jsem.
Jako malá jsem nesnášela měkké dárky. Když se pod stromečkem něco takového objevilo, v duchu jsem si říkala "prosím nee, ať to zase nejsou ponožky nebo punčochy!"
Teď si vždycky říkám "prosím prosím, ať to jsou ponožky!"
Jen bych si měla dávat větší pozor na to, abych nezapomínala do sportovní tašky dávat i náhradni ponožky na sport, nízké a jednobarevné, protože koukající mops z tenisek asi není zrovna to, co by ze mě dělalo drsnou crossfiťačku.
A ještě lepší bylo, když jsme zrovna na crossfitu nacvičovali něco s kettelbellem, ale napřed jsme si místo kettelbellu měli vzít jen botu, kdyby nám to náhodou spadlo na hlavu. A jedno velké "doprdele" mi projelo hlavou okamžitě, co jsem si uvědomila, že po vyzutí se na každé noze objeví mops.
A když už jsem (zase!) u toho crossfitu, konečně je tady i druhá položka z mého wishlistu. Crossfitové podkolenky od Reeboku!
Slíbila jsem si, že si svůj první crossfitový kousek koupím, až to bude zasloužený, až budu šikovná. Tím jsem myslela třeba kliky ve stojce nebo crossfitový shyby bez gumy jako dopomoc.
No, úspěch pro mě je, že se do té stojky vůbec sama dostanu, a že tam udělám místo kliků klíčky. A shyby už dělám s tou nejtenčí gumou, takže snad brzo...........no, prostě jsem uznala, že už se to jako zlepšení po měsíc brát dá, a odměnila se. I kdyby jen za snahu.

A u sportu ještě zůstaneme. T
Ty nejlepší tílka z funkčního materiálu jsou z Decathlonu, krásně drží, nevytahávají se, jsou příjemná, a cena 120 korun je opravdu směšná. Mám je ve třech barvách, ale v plánu je pořídit si je ve všech barvách světa!

Nejlepší Adidas legíny od nejlepšího Ježíška (ve kterých mám nohy jako vepřík, ale za to Ježíšek nemůže:D) a krásně barevné gumičky z HM, bez kterých už cvičit nechodím.

Balení po 3 pořídíte za stovku, z vnitřní strany jsou pogumované, aby neklouzaly, a je prostě super, když se vám na čelo nelepí upocené prameny vlasů a nebo se vám necpou přímo do pusy.

Bohužel ale nevydrží moc dlouho, krásně mi držely asi týden, ale potom se to vytahalo, a v polovině tréninku to musím z hlavy vztekle odhodit do kouta. Takže pro příště dám asi šanci spíš dražším od Under Armour.

A poslední radost, tričko s nápisem, co ke mně sedne jako prdel na hrnec, mám z ilovetricko.cz, a je to momentálně můj nejoblíbenější spací úbor.
I když nápis I <3 peanut butter by taky nebyl úplně na škodu!

Recept : Sladký-nenechte-se-odradit-chlebíček s petrželí

Mrkvový dortík? Ten už mají (naštěstí!) skoro v každé pořádné kavárně.

Cuketový perník nebo buchta? I nad tím už ohrnuje nos mnohem méně lidí, přeci jen, cuketa se přizpůsobí a není v tom nijak cítit.

Brownies nebo muffiny s červenou řepou? To už jste určitě taky někdy viděli nebo ochutnali - je to hezky barevné, je to dobré,  jako zeleninovej salát to nechutná, tak proč ne.

Dýňový koláč? Klasika každého američana, a s nástupem globalizace pomalu i klasika našeho podzimu.

Ale petržel? Petržel do něčeho sladkýho?

Divný!

A nebo taky ne. Zvláštní každopádně, ale chutná to dobře.

Věřte nevěřte.

Na Vánoce se u nás pod stromečkem objevila tahle krásná kuchařka od Kitchenette. Pravda, na balicím papíru bylo napsáno Terezka, ale to mi nijak nezabránilo v tom, abych si ji přivlastnila, a vyzkoušela první recept.

Musím se přiznat, že kdybych na recept s petrželí narazila jen tak náhodně někde na internetu nebo na nějakém zdravém blogu, asi bych jen ohrnula nos, ale rozhodně bych nešla do obchodu koupit nějakej divnej kořen, na kterej mám děsivé vzpomínky z dětství, kdy toho byly ve školní jídelně plné polévky.

Ale když jsem na to narazila v té krásné knížce, tolik podezíravá jsem nebyla. Protože je to od Kitchenette, od které jsme doma zkoušeli už tolik receptů, a žádný z nich nikdy nedopadl špatně. Naopak. Mnoho z nich se stalo takovou klasikou, že je děláme dost pravidelně, hlavně co se různých koláčů týče.

Říkala jsem si, že mezi takovými dobrotami by přeci nemohlo být něco, co by byl vyloženě hnus, a taky vím, že jsem největší milovník mrkvového dortu a všech těch hutných "mokrých" buchet, a tak jsem se k tomu odhodlala.

 V původním receptu jsou ořechy, ale ty moje rorzmlsaná sestra nejí, a tak jsem je tam nedala, abych nemusela sníst celý chlebíček sama (což se stejně skoro stalo, protože ještě včera to mělo tvar kruhu, ve formě od bábovky:D), a ořechy jsem nahradila stejným množstvím mouky, ale vy je tam klidně dejte, určitě to bude ještě lepší s trochu jinou konzistencí.

Budete potřebovat :
150g celozrnné pšeničné mouky
100g vlašských nebo pekanových ořechů (a nebo místo toho 100g mouky navíc)
150g třtinového cukru
jeden zralý rozmačkaný banán
150ml oleje
1 vejce
2 lžičky sody
1 lžička prášku do pečiva
1 lžička mleté skořice (ale víc skořice nikdy neuškodí:D)
1 lžička mletého zázvoru
120g nastrouhané kořenové petržele
Napřed vyšlehejte olej, cukr a vejce, poté přidejte rozmačkaný banán. Smíchejte mouku s kořením a sodou i pečícím práškem a přidejte ke směsi. A nakonec přidejte petržel, případně i ořechy.
Těsto nalijte to vymazané formy, a pečte na 180-200 stupňů přibližně 50 minut.
Po vychladnutí potřete krémem.
U toho jsem se neřídila receptem, ale udělala takový, jaký mám vyzkoušený z mrkvových dortíků -
1 žervé, 1 vanička tučnějšího tvarohu a 50g vanilkového cukru.
Klidně vyzkoušejte ale i ten původní - 80g změklého másla, 75g třtinového cukru, 1 lžíce vanilkového cukru, 130g krémového sýra, javorový sirup na polití.

Tyhle hodně hutné buchty mám moc ráda, a chutí bych to přirovnala nejblíže asi mrkvovému dortu, a nebo i spíš k tomuhle dýňovému dortíku.
Petržel tam není cítit v tom smyslu, že by vám to připomínalo polívku nebo vyloženě zeleninu, ale je poznat, že tam něco je, že to není jen klasický sladký koláč, má to v tom takovou trošku štiplavou chuť.
Pokud máte rádi spíš nadýchané a měkkoučké muffiny nebo bábovky, tak to pro vás určitě nebude a radši to nezkoušejte, abyste nebyli zklamaní a nasraní. Ale pokud máte rádi spíš hutné buchty, a obzvlášť třeba mrkvový dort nebo něco s dýní, bude to přesně pro vás! :)