Když jsem byla malá, znala jsem ke každému měsíci nějaké pořekadlo. Únor bílý, pole sílí. Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem...
Ale nebojte, recitovat vám tady nebudu.
A nebudu ani básnit o tom, co se děje v únoru na polích.
Teď, když se řekne únor, okamžitě se mi vybaví Valentýn.
I přesto, že se začátkem měsíce okamžitě nezačnu skupovat všechno, co jen trochu připomíná srdce, šuplíky plnit červeným krajkovým spodním prádlem a nejezdím do IKEA nakoupit hromadu růžových svíček.
Nikdy jsme to nijak neslavili, což ale neznamená, že bych ráda nedostávala květiny a čokoládky ve tvaru srdíček (no dobře, je jasný, že čokoládu mám ráda ve všech tvarech...). Jen to červený spodní prádlo bych nechtěla. Nemám ráda červenou. Ve spojením s mým bledým obličejem a světlýma vlasama je to.....no....ne, prostě mi nesluší.
Tento rok jsme spolu s přítelem ten den ani nebyli, ale na dortík jsme si zašli alespoň v týdnu.
Protože jak se říká, láska prochází žaludkem. A o to líp, když tím žaludkem projde i kokosovej cheesecake!
A samozřejmě, že jak jde o Valentýn, je to na prvním místě marketing, pak dlouho nic, a až potom nějaká láska. A samozřejmě bychom si všichni měli najevo to, že se máme rádi, každý den, různými maličkostmi. Ale ne každý to dělá tak úplně denně, a tak neuškodí si to jednou za čas připomenout, i kdyby to měla na svědomí nějaká fialová flekatá kráva v reklamě a nebo leták v Lidlu, kde prodávali v srdíčkovém obalu i uzeného lososa (a já jsem doteď tak trošku uražená, že jsem takovou romantiku nedostala!:D).
Minulý i předminulý rok pro mě byl únor i měsícem nových pracovních zkušeností.
Neplánovaně, ale vždycky to tak vyplynulo.
Minulý rok jsem nastoupila jako
A shodou okolností jsem byla minulý týden na pohovoru a příští týden možná budu mít nějaký další, tak kdo ví, třeba to stejně dopadne i letos.
A zrovna před pár dny jsem si uvědomila, že až skončí únor, budou to oficiálně jen dva měsíce, které mám na napsání bakalářky. Jedno velký doprdele!
Minulý týden jsem byla na konzultaci u svého vedoucího, abych mu ukázala dvě kapitoly, co jsem napsala, a jsem z toho tak akorát zmatená. Nedozvěděla jsem se skoro nic, ale bylo mi řečeno, že z toho může být hezká práce.
Což by mi udělalo velkou radost.
Kdyby mi 5 minut předtím nepřiznal, že to skoro nečetl.
A únor taky znamená to, že už je zima sakra dlouho.
Na podzim se celá třepu na to, až se budu motat do velikých šál, nosit huňaté teplé svetry, kabát s kožíškovou kapucí, těším se na to, až si k sukním a šatům obuju kožené kozačky, které k tomu vypadají dobře, a vždycky si říkám, že zima je na módu dost dobrá.
Nemůžu se dočkat, až konečně bude taková zima, že si na svetr natáhnu i kožešinovou vestičku. Třeba jako loni, kdy jsem se tak těšila, až jsem v té vestičce pobíhala i doma, zamotaná do šály.
S kloboukem na hlavě.
.....a takové nadšení mi vydrží asi tak týden, maximálně dva.
Potom už mě začne kabát nudit, uvědomím si, že mi čepice fakt nesluší, a pořád se zamotávat do šály je taky otrava. A jako bonus k tomu ještě to, že při čekání na zastávce je mi zima i v několika vrstvách, a při nastoupení do šaliny jsem během dvou sekund upocená jak to prase a vedro je mi skoro na omdlení.
A teď už je to období kabátů a šál tak dlouho, že jsem na všechno úplně rezignovala. Je mi jedno, že jsem v černé čepici, kabátu, kalhotách i botách jako jedna černá můra. A pořád dokola taky nosím jen ty stejný svetry, než abych se otravovala s nějakýma šatama, ve kterých by mi pak byla stejně akorát zima (holt nejsem fashion bloggerka, tam mají ty smysly posunutý asi trošku jinak, aneb "je pod nulou, ale v lodičkách nebo converskách s holýma kotníkama mi fakt není zima, nenene!").
No, jak ze stránky módního časopisu teď zrovna nejsem.
A dneska, při procházení Vaňkovky jsem si uvědomila, že únor je dost nahovnoměsíc i pro nakupování oblečení.
Na jarní je ještě moc brzo, protože kdo má mít to srdce, koukat třeba měsíc na novou jarní bundičku a nemoct ji z toho ramínka sundat, žejo. A na zimní je zase už moc pozdě, protože se přeci určitě začne oteplovat. (i když tohle jsme si všichni říkali před 2 lety až do Velikonoc, kdy nasněžilo).
Našla jsem totiž parku, která byla přesně podle mých představ. Přesně takovou, jakou jsem si přála celou zimu. Hodně teplou, s kožíškem i teplou kapucí. S koženkovými rukávy. Ve slevě z původních (a na New Yorker pořádně nechutných) 1700 na směšných 550. A v mojí velikosti.
Čekala tam na mě.
Osud.
A já jsem udělala co?
No, řekla si "ale neee, stejně by mi teď akorát ležela minimálně 8 měsíců ve skříni". A šla jsem pryč.
A přesně za těch 8 měsíců si budu nadávat, že jsem si ji tehdy nekoupila, když teď za podobnou budu muset dát dva tisíce.
Klasika.
I když....možná, že únor není ani co se nakupování týče tak úplně nahovnoměsíc.
Možná je ta chyba trošku jinde. Někde mezi tou parkou na věšáku a kabátem, co mám na sobě.
A samozřejmě, ne že by bylo v zimě všechno špatné a že by byly všechny dny v daném měsíci stejně šedivé, jako to počasí, ale příjemné jaro a ještě lepší léto to prostě není. Ale na rozdíl od ledna už je to víc na dohled. Zrovna dneska už jsem to jaro cítila i ve vzduchu, a uvědomila si, že už se to po malých krůčcích blíží. A já se strašně těším. Až poprvé vytáhnu křivák. Až si obuju leopardí boty. A šaty s balerínkama. A...
(a omrzí mě to stejně tak rychle, jako ten zimní kabát, já vím...)
A nejlepší je na tom i to těšení. Hrozně se těším, až zase na jaře nebo v létě pojedeme někam na výlet.
Vlakem!
S takovouhle snídaní!
0 komentar:
Posting Komentar