Praha kavárenská

O Praze se sice říká, že je stověžatá, ale pro mě je spíš kavárenská. 

Kaváren je tam beztak více, než nějakých věží.

A jestli ne, nevadí, můžeme to nad šálkem kávy a kouskem něčeho sladkého alespoň předstírat.

Minulý týden jsem jela do Prahy na školení. A když už jsem tam byla, rozhodla jsem se rovnou spojit příjemné s užitečným, respektive nutným, a udělat si z toho hezký výlet a domů se vrátit až další den.

A protože v Praze teď čerstvě bydlí i nejmilejší blonďatá Téra, má oblíbená blogerína a hlavně kamarádka, strávila jsem většinu času s ní. (a už si ani nevybavuju, jestli mě pozvala, nebo jsem se drze vetřela :D)

A výlet to byl moc povedený, na tak krátký čas jsme toho stihly až až a hezky si to užily. Ještě aby ne, když konečné skóre vypadalo takhle : 

Počet nachozených kilometrů : Sto! Minimálně! Nebo alespoň moje nohy to tvrdily!

Počet našich, samozřejmě strašně vtipných, interních džouků : 246

Počet vypitých káv : 4

Množství spořádaného cukru : k nespočítání!

Počet (ne)vinných Hugo koktejlů : 3

Počet vypitých ciderů : 2

Počet (ne)vinných tanečků : 4

A naše setkání jsme začaly krátkou procházkou s jasně daným cílem. 

Kafe bylo nutné pro přežití, poznání nové kavárny pro rozšiřování obzorů, a mrkvový dortík....ten prostě proto.

Terka jakožto skoro zkušená Pražačka vybrala Můj šálek kávy, za což by si zasloužila poplácat po zádech. A nebo by si alespoň zasloužila, aby její brownie bylo alespoň z poloviny tak dobré, jako můj mrkvový dort.

Byl to totiž jeden z nejlepších mrkvových dortů, co jsem kdy v kavárnách měla. Hezky vláčný, s pořádnou porcí krému, sladký tak akorát (pro mě akorát, takže asi jinak dost :D)

Interiér kavárny je krásný, kafe moc dobré, s krásným latté artem, ale jelikož jsem buran, co neocení kvalitu a hledí jen na kvantitu (aneb hoooodně  mlíka, prosím!) musím říct, že na mě bylo prostě malý. 

Posilněné nějakým tím cukříkem a nakopnuté kofeinem jsme se vydaly na procházku podél Vltavy, projít se přes centrum, hodit očko na nějaký ten obleček v obchodech, při čemž nám samozřejmě zase skoro vyhládlo.

A jelikož hlad u nás znamená jen jednu věc a to protivnost, bylo potřeba provést preventivní opatření. Hned!

A místem pro další doplnění energie byla Kavárna Muzeum v nové budově Národního muzea na ideálním místě, přímo nad Václavákem.

Už při minulé návštěvě mě sem Téra vzala, a o tom N E J L E P Š Í M domácím chlebu s uzeným lososem jsem pak mluvila ještě dlouho. 

Chleby se vším možným tu mají opravdu výborné, a jejich heslo pij kávu-jez chléb bych poslušně následovala klidně každý den.

Interiér je v hodně hodně retro stylu (aneb ať žijou 80´s!), což se mi moc líbí.
Samoobsluha, na způsob kantýny, a posadit se můžete na stará tramvajová sedátka (no....stará...v Brně na nich pořád jezdíme :D).

 Terka si dala půlku krajíce toho vychvalovaného chleba s tvarohem a ředkvičkami...

...ale mého oblíbeného lososa neměli, tak jsem tentokrát dala přednost řeckému jogurtu s musli, čímž se taky nikdy nic nepokazí.

Terka měla ještě večer ve škole povinnou přednášku, a protože jsem ji nechtěla svádět k záškoláctví, šla jsem tam s ní. Seděly jsme v učebně úplně nahoře, kde nebylo slyšet ani slovo a tak jsem nemohla chápat o čem se mluví, ani kdybych náhodou chtěla. Jaká to škoda!
Ale po dlouhé hodině a půl jsme se přesunuly k Terce do jejího nového království.
A protože je Téra královna všeho vaření i pečení, čekalo tam bohaté pohoštění...

Jako první chod výborné špaldové špecle s dýňovou omáčkou, po které bych nejradši vylízala i misku...

 ...a po špeclích následovaly roztomilé a moc dobré bramborové košíčky (asi to má i vznešenější název :D) plněné kozím sýrem s kukuřící a polníčkem...

...a nebo taky domácí chléb se sýrem Gran Moravia.
Jedna dobrota lepší než druhá!
A všechno bylo samozřejmě poctivě prokládáno vínkem i ciderem, abychom nezanedbávaly pitný režim, jen fotodokumentace jaksi chybí. Vždycky to nějak záhadně zmizelo.
U toho jsme probraly všechna veledůležitá témata od oblečení až po to, koho bychom mohly pomluvit, pustily si Nákupné maniačky a u toho kritizovaly a rozčilovaly se, což je naším velkým koníčkem, a na závěr padl i nějaký ten travoltí taneček. V obýváku u televize. A Téra si na to dokonce oblíkla křivák!

 Následující ráno bylo stejně tak povedené, jako večer.
Čokoládová pěna s mandlemi. Domácí štrůdl. Smoothie z banánu a kokosového mléka s chia semínky. Obří kotel voňavého kokosového kafe. Kýbl čaje. A taky domácí chlebík, na který už se bohužel ani nedostalo.
Prostě ráj. A být Otesánkem se mi velice zamlouvalo!

 Potom musela Téra zase do školy, a tak jsem se vydala sama na Hrad, kde můj kamarád hlídá Miloše dělá u Hradní stráže, a tak jsem mu slíbila, že se zastavím. Vyfotit vojenský selfíčko, a tak.

A to, že stanice Hradčanská je od Hradu tak nechutně daleko bych zařadila na jeden z největších světových hříchů!
Na mapě jsem si sice našla, kudy mám od metra jít, ale to bych nebyla já, abych si neřekla "to si zkrátím, střihnu to tudy...." a nevydala se úplně jinam.
No, alespoň jsem viděla asi 3 městské části, kde jsem nikdy nebyla, vychodila všechny ty ranní dobroty, a hlavně viděla všechny ty podzimní krásy.
A jako správná dáma dorazila o tři čtvrtě hodiny později, než bylo domluveno.

 Pak už jsem se zase potkala s Térou, sklidila posměch za svůj orientační smysl.....a šlo se obědvat!
Lepší oběd, než čerstvý opečený bagel s pestem a mozarellou skoro není. A přesně takovou dobrotu jsme dostaly v kavárně Ebel.
Je přímo v centru, jen pár metrů od Staroměstského náměstí, na ulici Řetězová 9, což bylo milé překvapení - ve středu města, kde pomalu neslyšíte češtinu, turisté se na vás tlačí se všech stran, ceny jsou 4x vyšší než by bylo slušné, a navíc psané azbukou. A přesně v takových místech je kavárna Ebel, s cedulkami v češtině, cenami srovnatelnými jako kdekoliv jinde v republice, s útulným interiérem.....a ano, s výbornými bagely i kávou.

A to je pro dnešek všechno.

A já si jdu uvařit kafe.