Sportů jsem za svůj třiadvacet let dlouhý život dělala nespočet. Od něco-jako-sokola a atletiku přes country tanečky, street dance a step aerobik až po běh, fitbox, kickbox a tanec u tyče.
Při tanci jsem si stále nechtěla přiznat, že jsem prostě dřevo, při šplhu jsem zažila svých 8 sekund slávy na školním závodě, a při kick boxu zase málem přišla o zuby.
Jako malá Markétka jsem pořád musela někde pobíhat, a tak mi všechny ty kroužky vyhovovaly. Bavilo mě běhat, skákat do dálky i přes kozu, dělat kotrmelce....prostě všechno, k čemu nebyl potřeba míč nebo míček. Jakýchkoliv velikostí.
A to mi vydrželo až do dneška.
Kotrmelce už sice dávno nedělám, ale kolektivních sportů se štítím jako čert kříže stále. A při představě, že by po mě ještě teď někdo chtěl házet nějakým balónem a já bych to měla chytat, se mi chce okamžitě vykloubit ruka, abych se tomu zlu vyhnula.
K ničemu jinému jsem ale takový odpor jako ke všem míčovým hrám neměla. A ve všech sportech jsem měla vždycky období, kdy jsem do toho byla pořádně zažraná. Do té doby, než jsem objevila něco dalšího.
A v posledních dvou letech (s výjimkou půl roku ve Vídni, kde jsem běhala a cvičila sama podle aplikace Nike Training) to bylo období TRX, které jsem prokládala občasnými návštěvami hodin fitboxu nebo body stylingu a extra náročného total body trainingu. Všechno v brněnském Body Revolution, kde jsem byla nalezlá minimálně 5x týdně.
Bavilo mě to moc, pokaždé jsem odcházela se skvělou náladou a dobrým pocitem, ale dost často jsem na to pak i doplácela. Mému zápěstí se všechno to klikování, angličákování a hromada různých cviků ve vzporu přestávalo líbit a dávalo mi to pořádně najevo. A stejně tak nohy, zejména stehna. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy vycházela schody bez bolesti.
A když mi jednoho rána zazvonil budík v 6:10, což znamenalo další z ranních hodin TRX (ten týden už asi 5.),nedokázala jsem vstát. Chtěla jsem se zvednout z postele, ale prostě to nešlo, neměla jsem sílu vůbec na nic. A když jsem se konečně dokázala z té postele vyhrabat, podlomily se mi kolena a hned jsem si musela lehnout zpátky. A dva dny jsem strávila v posteli se stejnými pocity, jako při silné horečce, bolelo mě všechno od hlavy až k patě, byla strašně slabá a neměla chuť k jídlu. (a zejména to poslední už něco znamená!)
Po tomhle jsem se na chvíli poučila a dala si předsevzetí, že minimálně 2 nebo 3 dny v týdnu budu odpočívat.
Vydrželo mi to chvíli, o pár dní později už jsem si to zase vesele vykračovala se svou růžovou taškou na hodiny TRX a fitboxu, opět třeba 4x nebo 5x po sobě.
A pak jsem cítila tu slabost a známky přetrénování znovu. Nečekaně.
Nepoučitelná, no.
Kdyby to byly nějaké méně náročné lekce, lážo plážo zumba nebo třeba pilates, nic by se nedělo, ale zrovna tohle byly typy lekcí, kdy se celou hodinu jede hodně intenzivně (skoro bych řekla, že je to takový hodinový HIIT :D), tepovka vysoká až do vesmíru a je to náročné jak na fyzičku (ano ano, to ty desítky angličáků), tak pro svaly.
A ačkoliv je TRX jinak cvičení pořádně účinné, na mě už to nepůsobilo vůbec. Tělo si na to tak zvyklo, že ačkoliv jsem dřela denně jako kůň, nedělo se nic.
NIC a nic!
Samozřejmě, že jsem to dělala hlavně pro radost a dobrý pocit, ale když už se něčemu tolik věnujete, trošku pak naštve, když si uvědomíte, že to na vás není vidět tak, jako byste si zasloužili.
V šatně jsem se po hodině bavila třeba se slečnou, která začala chodit 4x týdně na TRX nebo body styling, upravila jídelníček, a do 2 měsíců měla dole snad 14 kilo.
Ale na mě nebyla změna vůbec žádná, tím jak jsem na to všechno byla tak zvyklá.
Jasně, že jsem nechtěla mít dole žádných 14 kilo, ale někde by neuškodilo trochu ubrat, jinde zase přidat.
Ale to všechno jsem si uvědomila teprve až nedávno. Že i když mi tenhle typ cvičení vyhovuje, mému tělu po tolika hodinách toho stejného už tolik ne. A že někdy je méně více. A že už je opravdu potřeba změna. A že existuje i slovo odpočinek.
A tak jsem se odhodlala k tomu, že začnu chodit do posilovny, na klasický silový trénink a TRX (s těžkým srdcem, ale spokojenější peněženkou :D) omezím na jednu hodinu týdně.
A teď někdy tomu bude měsíc.Nebylo to tak, že bych před tím měsícem byla v posilovně poprvé a připadala si tam zmateně jako Alenka v říši Divů, ale bylo to poprvé, co jsem se rozhodla, že tam budu chodit pravidelně a normálně posilovat.
Za svých pubertálních let jsem sice trávila skoro každé odpoledne v Průvanu, ale to vysedávání na rotopedu nebo plácání nohama na elipticalu, případně nějaký to šolíchání se 2kg činečkama se moc počítat nedá.
Původně jsem si vybrala krásné a luxusní fitko v AZ Tower, ale vzhledem k tomu, že je na konci
Původně jsem si myslela, že mě to bavit nebude a že budu mít spíš tendence se flákat, když nad sebou nebudu mít někoho, kdo by mi říkal, co mám dělat, obzvlášť když už nebudu mít sílu ani na ten jeden angličák, ale kupodivu se dokážu pořádně zničit i sama. A obzvlášť s kamarádkou, se kterou se navzájem hecujeme, vymýšlíme kombinace samých hnusných cviků, a na šalinu se potom pomalu plazíme.
Většinou to vypadá tak, že si dáme buď pár minut rychlého běhu na páse (což je největší otrava!) nebo nějakou rozcvičku (třeba tabata angličáky nebo dřepy s výskokem, což je taky otrava!), potom rychlé protažení, a pak už následuje buď menší kruháč s různými pomůckami a poté posilování s činkami a na strojích, a nebo rovnou posilování, bez kruháče. A na závěr několik cviků na břicho a samozřejmě i závěrečné protažení.
A výsledkem toho všeho je rudá mokrá blondýna.
Krásička.
A jak jsem psala, teď je to zrovna měsíční výročí od mého prvního pořádného rande s činkama. A musím říct, že nám to zatím docela klape.
Baví mě to, cítím se dobře, a hlavně vidím za ten měsíc víc změn, než za poslední rok.
Konečně mám větší ramena (což v mém případě ale stále neznamená velká:D), větší (což v mém případě ale stále neznamená velký:D) a vyrýsovanější biceps, trošku více vylepšený (což stále neznamená dobrý:D) zadek a hezčí záda, kde je s trochou snahy vidět něco jako sval.
A to je to, v čem bych ráda pokračovala i nadále. Nasadit na ty ramena a ručky ještě nějakej ten sval, na břichu upéct vánočku, a tak.
Ne že by se to sice teď stalo středobodem mého vesmíru a všechno se točilo jenom kolem toho, jestli jsem náhodou nepřibrala pár gramů svalů (bohužel, triceps mi bakalářku nenapíše a dobrou práci nesežene :D) a neshodila někde nějakej tuk, ale je to něco, co potěší.
Třeba jako nový boty.
Nová kabelka. Nový šaty. Nový ramena.
P.S. Ale o tom, jak se kámoším s činkama, ztrapňuju se ve fitku plným chlapů a o tom, jak vypadá můj trénink zase příště.
P.S. 2 Hlavně, že tady melu něco o tom, jak jsem úplně změnila svoje tréninky a drsně tahám činky, ale na fotkách šaškuju v prázdným sále. Logika.
0 komentar:
Posting Komentar