Kam v Brně : Indie a Skandinávie

Brno je moje oblíbené město.

Už 23 let.

A proto bych mu chtěla věnovat více prostoru i na blogu.

V Brně je totiž všechno potřebné i nepotřebné. Je tady hezky, místy i dost nehezky, ale hlavně je tady plno míst, kde se dobře najíst, napít, nebo kde doplnit pravidelnou dávku kofeinu! 

Zkrátka - jsou to místa radosti. A dneska vám představím dvě z nich - pro Brňáky to nejspíš nebude nic nového, protože zejména to první je taková brněnská klasika, ale to nevadí, protože svoje místo si tu zaslouží. A stejně - statistiky říkají, že brněnských čtenářů je tu jen zlomek, a vy ostatní alespoň budete mít pár tipů, kam v brně zajít, až tady budete třeba na výletě. (Což budete! Ne že ne!)

Anapurna, indická restaurace. Chválu jsem na ní slyšela ze všech stran. Tedy na její jídlo. Nejlepší indie, nejlepší placky Naan. Ale k té chvále byl vždycky i dodatek ve smyslu "jídlo skvělý, ale prostředí ošklivý" nebo "nenech se odradit interiérem, to jídlo za to stojí!"A to je možná důvod, proč jsem s návštěvou tak otálela. Ne, že bych byla princezna, která musí jíst jen ve zlatém paláci, ale trošku jsem měla obavy, že to tam bude vypadat jako v zapadlé hospodě někde na konci světa.

Se zelenýma Starobrno ubrusama!

 A protože jsem byla připravena opravdu na nejhorší což jsou zelený hospodský Starobrno ubrusy, realita nakonec nebyla tak děsivá, jako moje očekávání.
Jasně, není to vrchol designu, ceny za nápaditou architekturu se tu taky neudělovaly, s trochou představivosti to připomíná spíše kultruák v maloměstě v dobách hlubokého komunismu, ALE to všechno vám bude úplně jedno okamžitě poté, co vám usměvavý Ind přinese talíře plné toho nejlepšího jídla.Od 11 do 15 hodin se podává týdenní menu, vždy s výběrem ze 4 jídel, z toho jedno vegetariánské.

Talíř plný radosti je za sympatických 80 korun, s polévkou (která by se do mě už ale nevešla) za 94.

A jako přílohu si můžete dát buď rýži, N E J L E P Š Í naan placku, a nebo oboje - což je ta nejlepší možnost.

Pro průměrného jedlíka je to porce obrovská. A i pro nadprůměrného jedlíka, jako jsem já, je to porce dost velká, která dá zabrat - ale nechávat dobré jídlo na talíři neumím, ani kdybych prasknout měla! :D Prostě elegantní dáma!

Zatím jsem měla možnost ochutnat výborné butter chicken a chicken chana, což jsou kuřecí kousky s cizrnou a omáčka. U každého jídla si můžete vybrat, jestli chcete pálivou nebo nepálivou variantu, a já opravdu nepochopím, co nás s mužem včera vedlo k tomu, abychom na otázku "Palívy?" odpověděli "Ale jo, dáme si to pálivý". 

Ještě teď mi tečou slzy, když si na to utrpení vzpomenu, a poučená jsem nejspíš do konce života! :D

 Anapurnu najdete na ulici Josefská 14, vedle obchodu Sklizeno, jen pár metrů od zadního vchodu do OC Letmo.

 A z Indie se přesuneme na druhý konec zeměkoule, a to do Skandinávie!
Na Dominikánském náměstí 5, naproti Nové radnici a kousek od Velkého Špalíčku se teprve nedávno otevřel SKØG, kavárna/bisro/milé místo ve skandinávském stylu.
Je to prý Urban Hub, ale musím se přiznat, že jsem asi buran a pod slovem hub si nic moc nepředstavím.
Jo a taky se bez mučení přiznávám, že nevím jak se ten název čte.....a taky že jsem to zapeklité přeškrtnuté Ø musela zkopírovat.
A je to venku!
Podle popisu jde však o "víceúčelový koncept, který vznikl fúzí kavárny, baru, pražírny a prostoru pro kulturní akce. Inspirací mu je třetí vlna berlínských kávových domů a skandinávská filozofie".

No, pro mě, neznalou blondýnu, to ale stejně bude kavárna. Pardón!

Co se mi moc líbí je to, že ve 2, patře tu mají vlastní pražírnu kávy, zakládají si na čerstvých a domácích surovinách, a hlavně - ten interiér je radost pro oko!

 A zavařovací sklenice? Hodně hipster, ale mě to stejně hned zaujme! Mám hrozně ráda kavárny/bary/cokoliv s jednoduchým minimalistickým interiérem, ale hlavně s nápadem, se zajímavými detaily. A palety fungujou dobře vždycky!

A jsem moc ráda za to, jakým směrem se teď to kavárenství ubírá.
Časy, kdy jste si mohli zajít tak maximálně do rádoby snobské (=interiér jako jedna velká nuda bez nápadu) a stejně tak rádoby italské (=nudné hrnečky s nápisem Illy nebo Lavazza) kavárny s nabídkou ve stylu coca cola za 40, oschlej medovník a víno z Francie, koupený ve Sparu, jsou naštěstí už dávno pryč (i když na Svoboďáku nebo třeba ve Vaňkovce jsou tyhle hrůzy pořád).
Mnohem sympatičtější jsou kavárny, které mají nějaký nápad, kávu čerstvou, dortíky domácí, a víno moravské.
A to všechno najdete i tady!

 Místa k sezení jsou jak v prvním patře, které je krásně prosvětlené, s velkými okny a originálním osvětlením na stropě, tak i ve druhém patře, kde jsou naopak stolky jen 3 a atmosféra ještě útulnější (a taky můžete zvědavě koukat dolů na přípravu kávy a na dortíky:D)

A co je hlavní - mají tady ty nejlepší limonády v originálních příchutích!
Třeba rozinky a skořice, levandule, bazalka a pepř, borůvky-nevím-s-čím a další. A k tomu nabídka menších zdravých jídel, jako například quacamole, hummus nebo cuketové špagety s bazalkovým pestem.
Mňam!
(a tyhle dvě instagramofotky jsem sprostě ukradla u Káji, stydím se a děkuji :D)

Obsluha je tu moc milá a pozorná, nabídka lákavá, prostředí krásné....takže já jsem moc spokojená, a těším se, až si sem zajdu i na ten nejroztomilejší cheesecake ve skleničce!

Proč nedržím diety a neobědvám saláty, aneb proč tolik lidí nevydrží "žít zdravě"

"Chtěla bych jíst zdravě a cvičit, ale nikdy to dlouho nevydržím! Co mám dělat?" 
"Chtěla bych zhubnout, tak jím saláty, ale mám po tom hlad!"
A to jsou věty, které občas čtu na všech těch internetech a čas od času něco podobného přistane i v mé mailové schránce, jestli bych neporadila.
Ale co to vlastně znamená jíst zdravě? A žít zdravě? A proč to nejde vydržet?
Přijde mi, že hodně lidí tohle vnímá úplně špatně.
Jako by snad byly jen dvě možnosti.
1) Prohlásit o sobě "žiju zdravě" a jíst jen zeleninu, saláty, vločky, tvarohy případně netučné maso nebo tofu. Neustále cvičit, hlídat si každou kalorii i makra, nikdy "nezhřešit" a být děsně fit, zdravý, svalnatý, štíhlý. Pekáč buchet, sval tady i tam. Prostě dokonalost.
2) A nebo snídat koblihy, obědvat hranolky se smažákem, svačit párky v rohlíku a večeřet pizzu, zapíjet to Colou, nehýbat se, vážit sto kilo a vypadat jak Michellin. Ke svému zdraví i vzhledu být naprostý ignorant a místo vánočky mít na břiše mazanec.

No, kdyby to vážně mělo vypadat takhle, a žít zdravě by mělo znamenat, že si nikdy nedám nic jiného než potraviny oficiálně zdravé - doporučuje 11 z 10 fitness trenérů, že si už do konce života nedám v kavárně dortík a ani lahvinku skleničku vínka s kamarádkou nebo kostku čokolády ke kafi?

Ne, děkuji, to už bych se fakt radši zařadila do kategorie nezdravých.

Není přeci potřeba se řadit do nějaké kategorie, ze které by vyplývalo, co jíst a co nejíst.

To, že hodně sportuju, ráda si zdravě vařím a mám ráda zdravá jídla přeci neznamená, že bych si nikdy nemohla dát něco jiného, a už vůbec ne, že by mi to mělo nějak uškodit - ani zdravotně, ani tak, že bych přestala být sexy kočka se hned stala tlouštíkem.

To, že si místo ranní ovesné kaše dám někdy nejlepší a nejsladší koláč od maminky, a nebo si místo rýže dám třeba bílou bagetku přeci neznamená, že jsem "všechno pokazila, už je to jedno, kašu na to" a po nějaké době zase "začnu znovu".

Hodně časté u žen, které se rozhodnou zhubnout a moc toho o stravě neví jsou takové ty obecné kraviny, pořád dokola propírané v dámských magazínech.

Nejíst přílohy. A už vůbec ne pečivo, z pečiva se tloustne. Večeře musí být malá a lehká, jen salátek a maso. Čokoládu ani sladkost už nikdy v životě! 

Prostě #lowcarb #healthy.

Přitom vyřadit přílohy a jíst jen saláty s masem je ta největší kravina, když si představím, že bych něco takového měla dělat, tak si fakt radši praštím polenem do hlavy, padnu na zem a tam dobrovolně umřu.

Sacharidy jsou přitom důležitou složkou stravy (a ano, o paleu se tady bavit odmítám), o nic méně podstatnou, než ty opěvované bílkoviny. Důležitý zdroj energie, pro správné fungování těla, mozku, růst svalů....všechno.

A když se omezí, a jí se jen saláty a zelenina? Z čeho pak má brát tělo energii? Kolik živin do sebe asi dostanete z pár blbých lístků salátu nebo okruky, kterou tvoří stejně převážně voda?

A nebo že někdo začne jíst zdravě tak, že se rozhodne, že už si nikdy nedá nic, kde je cukr, žádnou čokoládu, už nikdy koláček, už nikdy klasický muffin.

No, to se pak nedivím, že tuhle "zdravou stravu" nevydrží. Ani já bych to nevydržela.

A nechtěla bych vydržet.

A to, že někdo vyřadí přílohy a pečivo a zhubne?

No tak samozřejmě, protože tím taky pořádně sníží energetickou hodnotu stravy, a v takovém případě se hubne. 

Ze začátku.

Než se tím tak zpomalí metabolismus, že se tělo časem zasekne na tom, že si začne všechno ukládat.

A pokud někdo vesele drží diety už od 18, ze začátku sice hubne, ale krásně si tím zpomaluje metabolismus?

Gratuluji, nejlepší cesta k tomu, být v 50 jako tlustá bečka.

Hodně lidí, kteří se rozhodnou hubnout/žít zdravě podstatně sníží svůj příjem. Ať už záměrně, protože si myslí, že čím méně kalorií, tím lépe, a nebo neúmyslně - tím, jak z jídelníčku vyřazují ty "zlé"  potraviny tak dlouho, až tam za chvíli nezůstane kromě té zeleniny a bílkovin skoro nic, a zrovna zeleninou se moc kalorií ani maker opravdu nenažene.

Ale abych uvedla příklad - můj bazální metabolismus, čili to, co spálím prostě jen tím, že jsem naživu a dýchám, je kolem 1500 kalorií. Když se k tomu přičte to, že kromě dýchání dělám i jiné činnosti, jako například chůze, učení, vaření apod. a k tomu navíc i aktivně sportuji, dostanu se na nějakých 2000-2200 kalorií, které musím sníst, abych dodala tělu to, co potřebuje, nepodviživovala se, neškodila si tím.....a hlavně, nezpomalovala metabolismus a nenutila tělo, ať si dělá zásoby. Ve strachu z toho, že víc jídla už nedostane.

A ne, 2200 kalorií opravdu není ovesná kaše k snídani a salát k obědu.

Kdybych si nedala ani nejedla pořádná jídla a jen nějakou zeleninu s masem, na prvním crossfitu bych si pustila na hlavu kettelbell, jak bych byla vyčerpaná.

Důležité je dát tělu všechno, co potřebuje, a to je jak dostatek bílkovin, tak i sacharidů a tuků i vlákniny. Samozřejmě je lepší, když to je převážně z potravin kvalitních, sacharidy třeba z rýže, vloček, luštěnin, celozrnných těstovin nebo celozrnného pečiva brambor a batátů, tuky radši z avokáda nebo ořechů, než z klobásy, ALE když si někdy dáte místo rýže burgerovou housku a místo kuřecího masa klasickou burgerovou náplň, je to úplně jedno a nic se nestane. A už vůbec to neznamená, že byste z vteřiny na vteřinu nežili zdravě.

A to stejné je to i s tím celozrnným pečivem nebo těstovinami. to celozrnné je sice hodnotnější, protože obsahuje více živin, které jsou právě ve slupce zrna, která se při výrobě bílé mouky odstraňuje, ALE rozhodně to není tak, že by to mělo nějaký podstatnější vliv na tělo, vždyť ten základ je stejný, to celozrnné má jen něco navíc. A pokud máte hodně vlákniny třeba z vloček, zeleniny nebo luštěnin, je prakticky jedno, jaké pečivo si pak dáte. (A ta móda bezlepkových diet? Pro lidi netrpící celiakií úplně zbytečné - viz třeba tady).

Na facebooku je teď milion "motivačních" fitness skupin, stejně tak blogů i instagramů.

Slečny tam fotí co zdravého snědly, píší jak cvičily, a ostatní jim k tomu píšou "ty jo, to tě obdivuju, že máš tak pevnou vůli, to bych taky chtěla!" a nebo "obdivuju, že nikdy nehřešíš!".

No, já jsem asi divná, ale nic k obdivu v tom nevidím.

Jasně, uvařit si zdravé jídlo je super, prospěšné. Sportovat je důležité, zlepšovat se v tom je ještě lepší.

Ale aby mě inspirovalo, že někdo se tím nechá pohltit natolik, že si pak ani neumí vychutnat nějakou dobrotu a že hlavní je "nehřešit"?

Obdivuju plno lidí - ale to jsou ti, kteří jsou v něčem dobří, něco dokázali, a hlavně, umí si užívat života. A jíst jen rýži a kuřecí? To pro mě neznamená důvod k obdivu.

Z toho všeho se prostě dělá až moc velká věda. Jíst zdravě podle mě není nic složitějšího, než nejíst polotovary, všechno v trojobalu,přeslazené kraviny a zbytečně chemické věci, jako například "ovocné jogurty", kde ovoce znamená cukr a éčka, znát i jiná jídla než knedlíky s omáčkou......ale když bude jednou za čas hodně velká chuť, klidně si ten knedlík s omáčkou dát. A pořádně si to užít. A po něm třeba čokoládový dortík. 

Není problém.

Protože jíst zdravě opravdu neznamená, vzdát se všeho, co máte nejradši. A v takovém případě nevím, co by na tom "nemělo jít vydržet".

Jde o to, najít si zdravější varianty, místo těch knedlíků, hranolek a kroket, a naučit se jídla připravovat jinak, než v olejové lázni. Ale možností je tolik!

Proč jíst pohanku, když se vám třeba hnusí, když si místo ní můžete dát rýži nebo kuskus. A proč se nutit do pojídání tofu, když máte radši hovězí steak nebo pečené kuře, na kterých taky není nic špatného? A proč do sebe cpát tvaroh bez ničeho, když vám samotný nechutná, když si místo toho můžete dát třeba řecký jogurt s medem a pochutnat si?

Jak píše Hanka Zemanová ve své zdravé BIO kuchařce - "Nezdravé jídlo snědené s chutí je mnohem zdravější, než zdravé jídlo snědené s nechutí."

Můj život se psem, aneb jak mám občas IQ 50

Když se některá z mých kamarádek rozplývá nad kočárkem nebo nějakým maličkým člověkem a jásá, jak je to úžasný a roztomilý, pro mě je to jen "hm, prostě mimino", občas i "proboha, dejte to pryč!"

Ale jakmile spatřím nějakého psa, nedej bože snad buldočka nebo mopse, hlas se mi okamžitě přehoupne do nesnesitelného tónu, začnu šišlat, pištět a můj slovník se rázem omezí na "nunuuuu, ťuťuťu". A pokud je to navíc ještě štěně, jsem schopná si kleknout na zem třeba uprostřed náměstí, a to nebohé zvíře začít tahat a mačkat.

Takže ano, jsem nenapravitelná a úchylná pejskařka. 

Ke zvířatům mě to táhlo od malička, a rodiče postupně ustupovali a s každým dalším rokem povolili "něco většího".
Začalo to rybičkami, když jsem ještě chodila do školky.

A jednoho dne, když jsem z té školky přišla, jsem ty rybičky našla na koberci. Mrtvý a uschlý.

Protože jsem ale nemohla být bez zvířat, rodiče nějak zabezpečili akvárko, aby už příště nemohly vyskákat, a pořídily se další rybičky. Neonky. Ty jsem milovala. Jenže pak se nám ve zverimexu zalíbila další rybka, o něco větší......a další den jsme v akvárku našli jen ji.

Sežrala i chudáka šneka, kterej měl čistit stěny akvária!

A tak ta vzteklá ryba skončila v malém jezírku v našem sídlišti. Prý, že jí tam bude dobře.

Od té doby už jsme rybičky nechtěli.

Pak ale přišla další éra - někde jsme dostali pakobylky. Takový ošklivý něco-jako-kobylky, co vypadaly jako větev. No, brzo rodiče pochopili, že tohle malým holčičkám jako roztomilé zvířátko stačit nebude.

Tak se šlo pro křečka. Pojmenovali jsme ho Mašlička.

Po dvou letech byla Mašlička ve zvířecím nebíčku. Říkala mamka.

A na žal nám byl pořízen další křeček, opět Mašlička. (asi to bylo tak geniální jméno, nebo co...)

Po mašličce přišla samička pískomila Pískulka (neptejte se, kdo u nás ty jména vymýšlel:D), pak osmák degu Jůlinka, k ní přibylo morče Pepinka (přísahám, že s tím jménem jsme ji od sousedky už dostali! Fakt!)

A potom, když mi bylo asi 9 let, jsem zažila ty nejlepší Vánoce!

Dopoledne, když jsem se, s mísou cukroví na břiše a hrnkem kakaa v ruce, koukala na pohádku Krakonoš a lyžníci, taťka někam zmizel, ani jsem si toho nevšimla.

A za dvě hodiny se vrátil, s malým flekatým koťátkem (jo, jméno bylo zase debilní - Micinka)!

Byla jsem nejšťastnější dítě na světě!

Asi měsíc, než byla milá Micinka odvezena na vesnici k jedné staré paní, že jí tam prý bude líp.

Celé dny jsem probrečela, byla vzteklá, kopala do čeho se dalo, a mí rodiče pro mě byli ti nejhorší na světě!

(teď s odstupem času to chápu, ta kočka byla ve skutečnosti hrozná potvora, třeba taťku jen tak z ničeho nic sekla do nohy, zakousla se do palce, lezla po stolech a byla vzteklá, když jsme jí to zakazovali, a na schvál chodila mimo záchod a pak to zahrabávala pod koberec, abychom do toho šlápli :D)

Mezi tím jsem jezdila na koních a ponících a neustále rodiče otravovala s prosbou o psa. Tak dlouho jsem si o něj psala Ježíškovi, až se pod stromečkem po několika letech objevila obálka s obrázkem a textem ve smyslu pes bude! (joo, být otravná se vyplácí! :D)

A tím to začalo. Prohlíželi jsme knížky o psech, koukali po ulicích, co za psy kde chodí, ptali se známých a přemýšleli, co za pejska si pořídíme - podmínkou bylo aby to byl mini pes.
Taťka chtěl mopse, ale já jsem byla proti tomu (JÁ JSEM NECHTĚLA MOPSE? cože?!), protože mi to připadalo ošklivý (COŽE podruhé). 
A tak padla volba na westíka. Je to malý, je to roztomilý.
Jen jsme netušili, že malý vzrůst si to bude kompenzovat vysokým sebevědomím a ještě vyšším hlasem.
A dnem, kdy jsme si pro ten malej bílej uzlíček jeli přes celou republiku to začalo.
Od toho dne se můj slovník rozrostl o ty nejděsivější výrazy typu "ňuňuška, to je ale malá paciška" nebo "princezniška mališká" a "kdopak to tady ležinká?" a bohužel mě to neopustilo ani po 10 letech, co tu naši psí slečnu máme.
I po 10 letech je to pro mě pořád nejroztomilejší pes na světě a mám potřebu to dávat najevo i svým přátelům na facebooku. Který samozřejmě zajímá, jak Adélka leží v peřinách, to je jasný.
A někdy se až zaleknu, když si uvědomím, že jsem právě udělala to, co ty nejšílenější matky z Mimibazaru - a to sice "nás bolí pacička" nebo "už máme hládeček".
Proboha, proboha!
A podobných děsivých výrazů mám tolik, že je ani nedokážu sem napsat, protože takhle černý na bílým je to ještě horší, než to zní (a to je co říct!)
Naštěstí ale tohle nemocí netrpím sama.
Když taťka přijde domů a volá "Ahoooj princezno, jak ses měla?", vím, že vůbec nemám reagovat.
Naše sousedy neznáme jménem, ale podle psů. "To je paní do Timečka". Konverzace se točí okolo toho jakýho Adéla "potkala kamaráda". A jestli se "zase nepohádala s tou drhou Adélou, šarpejkou, kterou nesnáší".
Aneb jak se z naprosto normálních, inteligentních lidí s bohatou slovní zásobou stanou z vteřiny na vteřinu pošahaní pejskaři s IQ 50 a slovníkem tak primitivním, že to nejde slovy popsat.
To ale nemění nic na tom, že život bez pejska už si neumím ani představit.
Ten byt by byl tak strašně prázdnej, i přesto, že se ta naše dáma nepohybuje skoro nikde jinde, než v posteli.
Neumím si představit, že bych ráno vstala, a neměla koho pohladit a smát se, jak je to zvíře rozespalý a otlačený.
Neumím si představit, že by byl v televizi pes/kreslená postavička/černoch (od nás to nemá!!!) a neozval by se ten nejzuřivější štěkot.
Neumím si představit, že bych se venku nemusela rozčilovat, že zase nechce chodit a že si opět musím vykloubit ruku taháním za vodítko.
Neumím si představit, že bych na zem položila papíry/deku/povlečení/cokoliv a okamžitě si na to nikdo nelehl.
Neumím si představit, že bych neměla denně koho fotit a obtěžovat strkáním objektivu před nos.
Neumím si představit, že bych neměla komu vykládat ty svoje moudra (případně to, co se zrovna učím nazpaměť) a nikdo by se na mě nekoukal tak otráveným "grumpy" výrazem.
Neumím si představit, že bych byla smutná, a nemohla se uklidnit hlazením měkkého kožíšku.
Ne, prostě ne.
Jak si jednou pořídíte pejska, už nebudete chtít jinak.

A co vy? Máte pejska? Máte rádi zvířata?
A taky používáte tak příšerný výrazy, když mluvíte na vašeho psa?
P.S. A slibuju, že příště už budu zase normální!
P.S. 2 Nenechte se odradit, o pacičkách už tady nepadne ani slovo!

Střípky z kuchyně

Hezký den!

Včera jsem psala o tom, jak by podle mě měl vypadat kvalitní blog, a dneska s velkou slávou přijdu s článkem o tom, co jsem v poslední době nacpala do břicha.

No....logika.

Ale ne, nevadí. Jídlo je v poslední době VŠUDE. V televizi se každý měsíc objeví několik nových pořadů o vaření, restauracím se daří tak jako snad ještě nikdy, za kurzy vaření jsou lidé ochotni platit tisíce, kuchařky se prodávají ve velkém...

No a svou kuchařku může v dnešní době vydat úplně každý. A ne, umět vařit není potřeba, že Láďo.

První fotka sice není nic, kde bych prokázala své kuchařské umění (spíš naopak, i při krájení bagetky dokážu podrobit celou kuchyň), nicméně je to podle mě jedna z nejlepších věcí na světě.
Ke štěstí stačí tak málo - čerstvá tmavá bagetka, tenká vrstva másla a uzený losos.
Kdybych mohla, jedla bych to denně! (a to mám taky v plánu, až budu nechutně bohatá a budu vykupovat lososy ve velkém!)

Jedno z těch rán, kdy jsem byla nevěrná ovesné kaši.
Dva opečené tousty, burákové máslo, banán, a v mističce se skrývá tvaroh s půlkou vanilkového ovesného dezertu.

A když kaši věrná jsem, vypadá to nějak takto.
Dělám ji buď z normálního mléka, nebo napůl s vodou, a jednou za čas pro zpestření i z mléka rostlinného, třeba ze sojového, rýžového nebo ovesného. A nechodím pro ně nikam jinak než do drogerie DM, protože jen tam je ta cena ještě v rámci možností přijatelná - 80 korun bych za jednu krabičku opravdu nedala.
A vstát s představou, že mě v kuchyni nečeká ani jedna kostička čokolády a lžička burákového másla?
To bych z té postele nevylezla!

A jak jste si asi všimli, ráno jsem jedině na sladký. Třeba míchaný vajíčka by do mě nikdo po ránu nedostal.
A pečivo se sýrem jen jednou za čas, a jen v případě, že by to byl ten nejlepší chleba a nejčerstvější rohlík, a sýr kozí! (no dobře, i ta klasická třicítka by se dala, kdyby bylo pečivo dobrý...)
Tohle je pro změnu ovocný chlebíček ze směsi z e-shopu zdravyzivot.com, o kterém jsem psala nedávno. (a slibuju, že zítra už vylosuju výherce!)
A můj tradiční oběd, protože takhle jím v poslední době pořád, až si ze mě Terka dělá srandu, když se se zlomyslným úšklebkem ptá, co budu dneska obědvat :D
Pořád dokola rýžové nudle, cizrna, pohanka....a když je hoooodně velká změna, tak rýže.
K tomu tofu, tempeh nebo seitan, a je hotovo.
Nemůžu si pomoct, ale jak si něco oblíbím, jim to tak dlouho, dokud nepřijde nová úchylka.
Prostě tragéd.
A ano, přesně o téhle úchylce mluvím - pohanku mám tak ráda, že jsem si ji musela dát i ke kuřeti na paprice od maminky. No, ne že by se to k tomu hodilo...
....ale tofu se hodí víc, to mě omlouvá.
Nemůžu si pomoct, ale ty moje zdravý jídla vypadají vždycky TAK nefotogenicky!
Holt růžovej donut s posypkou (aaa sem s tím!) by asi vypadal líp. Nebo mrkvovej dortík. Nebo cheesecake. Nebo cupcake...
Třeba jako tenhle!
Mrkvový, bezlepkový, s tou nejlepší polevou z krémového sýra. Od kamarádky, která mi ho s láskou (hohooo ne že ne!:D) koupila v oblíbené kavárně Fresh Freaks.
A aby se ta bezlepkovost vyrovnala, musela jsem si ukrojit i z poctivé vánočky od maminky.
A jak jinak, než na nejmilejším talířku z Butlers.

A další z těch žádná-ovesná rán.
Dalamánek, burákové máslo, banán.
Klasika, ta nejlepší.
Jedna zasloužená učící svačinka - tvaroh (není den, kdy bych nezlikvidovala alespoň jednu vaničku - za což miluje náš westík, protože jí dávám vylízat kelímek :D), oslazený agáve sirupem, a na to slušná porce kešu másla.
V poslední době jsem si moc oblíbila nové proteinové DeLuxe tyčinky od Nutrendu (a vede příchuť jahodový cheesecake nebo skořicová rolka!)
Bohužel to ale není úplně levná sranda, a tak si to kupuju jen když je nějaká příležitost, jak si to odůvodnit.
Jak vidíte na fotce - třeba protože byly Vánoce.
A pak protože začal nový rok. Tak aby začal hezky.
A dneska jsem měla další - protože se mi povedly zkoušky na poprvé.
A.....no budu muset dodělat esej, ať je další záminka.

Ke konci minulého roku jsme si udělali s mým drahým mužem výlet do Prahy, a na oběd jsme se stavili v moc příjemném Sweet&Pepper days na Vinohradech.

Nabídka byla lákavá, ale jakmile jsem spatřila bagel (no dobře, kecám, hledala jsem to už předtím na internetu :D) s uzeným lososem, nic jiného mě nezajímalo.
A byl N E J L E P Š Í.

A můjk fešák si dal hot dog.
Pravej americkej, prý.
Měla jsem ho vyfotit, ať to pak dám na blog a napíšu, že byl nejlepší na světě. S pořádným důrazem.
Jen nevím, jestli mám i psát to, že si dal rovnou dva...
Ale jo, ta cibulka a čedar, to láká i mě!

Hlavním důvodem, proč jsme ale do Prahy jeli byla jedna blonďatá osoba, a to má nejmileší Téra, která nás se svým Filipem pozvala (i když, zase si nejsem jistá jestli jsme se spíš nevetřeli :D) do jejich království, kde na nás čekala pořádná hostina.
Horký punč jako welcome drink, chlebíčky s lososem, výborné mini řízečky, pomazánka, houstičky, víno na pitný režim.....a úplně nejlepší byly celozrnné parmezánové sušenky, kterých bych se....jak jen to říct slušně....užrala!

A protože jsem známá už asi i svou náklonností (no jo, další úchylka!) k vánočkám, čekala nás tahle dobrota k snídani.

A od Terezky jsem dostala i pořádně bohatou Ježíškovskou nadílku, kde byla mimo jiné i ta nejlepší věc jménem slaný karamel, vlastnoručně uvařený i osolený.

V Candy Store mi muž koupil čokoládu, a vyzkoušet jsem musela i to nové máslíčko z Marks&Spencer - s pekanovými ořechy a javorovým sirupem.

Čekala jsem, že bude výborné, ale tohle bylo až nad moje očekávání! 

(a samozřejmě padlo za 5 dní, po statečném boji)

A oboje - jak karamel, tak máslíčko, si skvěle rozumělo s ovesnou kaší.
A se mnou, samozřejmě!
(banán jsem opekla, proto je to takovej ošklivák)

U Domči jsem pořád četla ódy na Cross Cafe a závistivě koukala na fotky dortíků, obzvlášť těch mrkvových.
A v Praze na Florenci jsem do té kavárny smutně koukala přes výlohu s výrazem achjo-proč-jsem-se-tak-nacpala-na-snídani.
No, netrvalo dlouho a dortík už se vezl se mnou domů žlutým kočárem. V papírové krabičce. A já jsem měla při každé zatáčce (ještě že jich na D1 moc není :D) hrůzu v očích, aby se dortíkovi nic nestalo. Prostě komedie.

A na závěr oblíbenec poslední doby - celozrnný koláček z bistra Oaza (a znovu upozorňuji, nelekněte se interiéru, je to trošku stroj času do 80. let :D), pořádná vrstva tvarohu, měkoučké těsto, nijak přeslazený....prostě mňam!

Mají i povidlové nebo makové, a je to tolik radosti za 9 korun!

Na fotce je společná snídaně s mým mužem, pro mě i poctivý kakaový jogurt z MyFoodu ve Vaňkovce.

O blogování

Už to budou skoro tři roky, co píšu moudra na tenhle blog. Ten však není mým úplně prvním - blogísky jsem měla snad od 12 let nebo tak nějak, i přesto, že jsme doma ještě internet neměli (neuvěřitelný, že i já jsem zažila ten pravěk!), ale na základce jsme mívali předmět jménem informatika, což v překladu znamená líná učitelka, které se nechce nic dělat a děti nadšené z hodiny na počítačích.
V té době bylo strašně moderní obdivovat celebrity. Mít nějakou oblíbenou byla přímo nutnost! Povinnost pro začlenění se do kolektivu (před)pubrtálních holčiček.
A tak jsem teda milovala dvojčata Olsenovy.
A tak jsme o nich s kamarádkou měly i blogísek, tenkrát ještě na blog.cz. Dávaly jsme tam fotky, co jsme stáhly různě z internetu a v malování na to dávaly adresu našeho blogu(aby nám to někdo neukradl, když jsme na ty stažený fotky měly takový právo!:D). A obzvlášť velký vzrůšo bylo, když jsme našly nějakou pohyblivou animaci, nedej bože i blikající nápis! 
Po tomhle jsem měla ještě pár dalších blogů, podobně tragických, než jsem se na nějakou dobu uklidnila.
A až před třemi lety jsem si založila tento blog. Nikdy by mě nenapadlo, že u toho vydržím tak dlouho, a už vůbec ne, že by to četlo TOLIK lidí! 
A protože se teď cítím, že jsem už děsně otrkaná bloggerka co sežrala moudrost celýho světa a protože mi občas chodí dotazy na to, jak začít nebo jak získat více čtenářů, rozhodla jsem se sepsat tak nějak všechno, co mě o blogování napadá.
A to, že můj blog není nijak profesionální, nejlepší ze všech s nejkvalitnější grafikou, profesionálními fotkami a tak originálními texty, že by z toho všichni padali na zadek?
Nevadí! 
Jak říkal Karel Čapek - "Kritizovat - to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl."
A já dneska budu kritická dost! 

Aby mě blog zaujal, musí mít alespoň jednu z těchto věcí:
1) Dobrý styl psaní
2) Články na (pro mě) zajímavá témata
3) Krásné fotky
4) Sympatického autora
5) Články jako články, ne jednu větu o třech slovech
6) A nebo naopak autora tak nesympatického a články tak primitivní, že se tam chodím škodolibě pobavit (no co, typická ženská!)

Úplně nejdůležitější je pro mě první bod, protože když někdo umí době psát, s radostí si přečtu úplně cokoliv, i kdyby to mělo být jen o venčení psa a vaření vody na čaj. 

A když má ještě někdo navíc dobré nápady na články (ne, to není "co nosím v kabelce") nebo umí i obyčejné věci dobře podat a ještě k tomu je to sympaťačka/sympaťák, nadšeně rozklikávám každý nový článek.

Naopak ten třetí bod, krásné fotky, pro mě není až tak důležitý. Jsou sice blogy, kam chodím vyloženě potěšit oko a nečekám tam nějaké myšlenky, co mi změní život - hezká slečna, pěkné oblečení, luxusní kabelka a lákavě vypadající jídlo a trošku toho klišé v podobě nějakého toho kelímku od kávy. I na to se občas ráda podívám, jako správná žena, a jak by řekl můj muž - parádnice a fintilka.

Ale pečlivě naaranžované fotky ve stylu právě-snídám-v-přítelově-košili-a-u-toho-čtu-Vogue mě opravdu neberou. Mnohem víc uvítám fotky klidně méně kvalitní, i kdyby třeba jen z mobilu, které jsou takové živější, je vidět, že je to jen tak ze života, a ne že to autorka štelovala půl hodiny.

Tyhle blogy jsou pro mě takový mrtvý. Vidíte sice aranžmá sem a aranžmá tam, každej týden nový černý boty nebo rtěnku, ale text je tak nudnej, že není potřeba tomu věnovat ani ty 2 sekundy, které by to veledílo zabralo.

Vím, že tady se asi s pochopením nesetkám, protože právě blogy v tomhle stylu jsou snad nejoblíbenější, obzvlášť když jsou tam outfity.

A ne, že by mě žádná móda nezajímala (kéž by, to bych pak alespoň v Zaře neplakala že to chci všechno!) a bylo mi jedno, co nosím. Jen mě zkrátka nebaví koukat na fotky slečen v kabátech bez jakéhokoliv textu. 

Když už outfit, tak jsem ráda, když je k tomu i nějaký text, a ne jen "kabát jsem sháněla dlouho a konečně ho mám".

S tím souvisí i bod 5. Na hodně blozích mi prostě chybí text. 

Všechny blogerky by chtěly psát do časopisů a módních magazínů, ale přitom ani na svůj blog nevyplodí nic víc, než odstaveček o výšce podpatku.

Chápu, že na módních blozích mám očekávat jen módu, ALE právě hezký text je to "něco navíc", díky čemu si to oblíbím.
A to platí pro všechny blogy, ať už jsou o jídle, o kosmetice, nebo o všem možném najednou. Fotky jsou jedna věc, ale pokud tam není "nic navíc", zůstává to pro mě něčím, co prohlédnu za deset sekund a za chvíli ani nevím, co jsem to viděla. Nejradši mám blogy, ke kterým si klidně můžu uvařit hrnek kávy a hezky si to vychutnat.
A teď ještě k tomu, jak začít a jak získat čtenáře.
- Ten důvod, proč začít by měl být JEN A POUZE ten, že vás psaní/focení baví, chcete něco vytvářet a mít z toho radost, případně třeba někoho inspirovat. Ale rozhodně nezakládat blog s tím, že se chcete proslavit. To je potom sakra dost vidět, ta urputná snaha, a svádí to i k napodobování toho, co dělají slavnější blogy. Jenže pokud nejste obzvlášť slavná blogerka, nikoho nebude zajímat, že jste si koupili černý kotníčkový boty a napsali o tom pět vět. 
Tak to nedělejte, a piště radši s radostí o čemkoliv, o čem chcete, a po svém. A věřte, že čtenáři si vás pak najdou.
- Když jsem začínala já, v životě by mě nenapadlo, že bych mohla mít třeba 300 čtenářů (pamatuju si, jak jsem byla nadšená, když jsem viděla neuvěřitelný číslo 200!), a už vůbec ne ty tři tisíce, jako teď.
Všechno to ale přišlo samo. Dělala jsem jet to, co mě bavilo, a očividně se to zalíbilo i někomu dalšímu. 
- Pomohlo mi i to, že se moje články líbily i slavnějším blogerkám a na svém blogu nebo facebooku na to odkazovaly. Ale to souvisí s tím, že to musíte dělat s radostí - když to bude vidět, někomu se to bude líbit a třeba to i sám od sebe doporučí dále. 
Ale v žádném případě nikomu o tohle nepište, už z principu vám to nikdo sdílet nebude a akorát si o vás něco pomyslí.
- Hodně ale pomáhá kontakt s ostatními blogy - když se vám nějaký článek líbí, napište komentář, a tím se časem dostanete do povědomí, někdo k vám koukne.....ale rozhodně to nesmí být komentář ve stylu "začínám s blogováním, tak ke mně koukni" případně "sleduj mě, prosím, mám i Giveaway". 
Na takové blogy už z principu nikdy nekoukám.
- a v dnešní době je i velká výhoda facebook a instagram, založte si tam účet, buďte aktivní a takhle si vás hned všimne více lidí. Facebook umožňuje i placenou propagaci příspěvků, který se pak zobrazuje více lidem jako nenápadná reklama. Stojí to nějakou tu stovku, a může vám to pomoct přilákat hned několik stovek čtenářů.
Já jsem tohle nikdy nedělala, ale občas na mě takhle sponzorovaný příspěvek nějakého blogu vyskočí, je to docela časté. Takže pokud moc toužíte po čtenářích, zvažte i tuhle možnost.
- Nejlepší je, když vymyslíte něco, co ještě nikdo nedělá, nebo si to uděláte po svém, a čtenáři si to potom spojí s vaším blogem. Já jsem třeba ze začátku psala články Z nákupního košíku s tipy o tom, co mě v obchodech zaujalo, a bylo to docela oblíbené.
- ale hlavně - neberte to moc vážně! Je to jen blog, a ta přehnaná snaha je pak až moc znát, když někdo moc tlačí na pilu.

A ještě jeden bod, který je obzvlášť důležitý.
Reklama.
Reklama na blogu.
Jak jste si určitě všimli, i já tady na blogu mám nějaké ty nevzhledné reklamní bannery.
Občas to někoho pobouří, schytala jsem si i promluvení do duše o tom, jak jsem se zaprodala, ale to mě nějak netrápí.
Blogy jsou součástí (nových) médií, a k médiím reklama vždycky patřit bude.
V poslední době si firmy uvědomily, že blogy jsou nezanedbatelnou součástí internetu, a mají velký potenciál, co se reklamy týče - přeci jen, mohou tu mít reklamu za opravdu minimální náklady, kterou však vidí denně několik tisíc lidí. 
Dlouho jsem se tomu bránila a nechtěla si hyzdit blog bannery, ale upřímně - na tom přivydělat si nějaké ty peníze nic špatného nevidím, a když bych se měla rozhodovat, jestli jít třeba na tři dny navíc na otravnou brigádu, nebo mrsknout na blog banner.....no.....upřímně....
Nejsou to žádné ohromné částky, které by měly budit závist, ale třeba crossfitovou permanentku na měsíc z toho pořídím. Takže to beru jako takový bonus - když jsem s blogem začínala, v životě by mě nenapadlo, že bych z toho mohla mít jedinou korunu, ale když teď ta možnost je, nebudu si hrát na Mirka Dušína co se štítí peněz. 
A hlavně - svědomí mám naprosto čisté. Reklamy, které mám na blogu nijak neovlivňují obsah a nikomu netvrdím, ať si koupí tohle nebo tamto. Blog nadále píšu tak jako dříve, jen teď mám z toho, co mě baví, i nějaký malý přivýdělek navíc.

A určitou podobou reklamy jsou i takzvané spolupráce.
Jak jsem psala, firmy si všimly blogů jakožto ideálního prostředku propagace, náklady jsou pro ně úplně minimální, ale produkt poté vidí několik tisíc lidí.
A samozřejmě - i já občas něco takového přijmu, a i tady mám svědomí čisté.
Na blog píšu o všem, a většinu si samozřejmě kupuji sama, a stejně o tom pak nadšeně básním. Ale nevidím důvod, proč bych nemohla přijmout třeba protein, který je podle mě kvalitní a koupit bych si ho chtěla, nebo sportovní oblečení, které se mi moc líbí a líbilo by se mi i kdybych za něj měla zaplatit.
Mailů s nabídkami mi chodí opravdu spousta, a dost si vybírám - opravdu nebudu dělat reklamu něčemu, co mě nezajímá a nebo něčemu, o co bych v obchodě okem ani nezavadila.
Mám na to jednoduché pravidlo - Je to něco, co bych si sama koupila? Je to něco, co bych si koupit chtěla, kdybych teď měla víc peněz? Je to něco, co ráda vyzkouším a zajímá mě to? Proč ne!
Ale pokud je to něco, co mě nezajímá, nesouhlasím s tím (ano, opravdu mi přišly i nabídky na hubnoucí koktejly a tablety:D), vůbec se mi to nehodí do konceptu blogu a nebo bych to klidně i chtěla, ale podmínky jsou moc vysoké?
Ne, nemám zájem.
S některými zástupci PR agentur nebo přímo firem je radost komunikovat a domluva je hezká - vyzkouším to, a na blog o tom napíšu po svém. Jak budu chtít, svůj názor.
Ale jsou i tací, kdy si říkám, jestli tam v oddělení marketingu snad sedí cvičená opice, nebo co. Aby mi někdo diktoval, co na blog napsat, případně mi snad poslal celý text sám? Aby to po mě někdo chtěl kontrolovat? Abych měla dávat milion odkazů do několika článků?
A jeden nejmenovaný e-shop měl i tu drzost, že po mně chtěl, abych umístila na blog jejich banner - na měsíc a zadarmo. Proč, proboha proč bych to dělala?
Moc dobře totiž vím, jakou cenu má reklama. A reklama, kterou vidí několik tisíc lidí má mnohem větší hodnotu, než produkt, který bych k recenzi dostala.
A právě proto přijímám jen to, co se mi líbí a za čím si stojím, protože opravdu si svého blogu (vždyť je to moje miminko!) cením více, než nějakého trička zadarmo.
Bohužel takhle nepřemýšlí všechny blogerky - některé si nechají líbit opravdu cokoliv, jen aby něco dostaly, a pak se to jen hemží články o zubních pastách (bohužel jsem si to nevymyslela...), tkaničkách do bot nebo o čínských mobilech.

A poslední věcí, která s blogováním neodmyslitelně souvisí a s čím se musí počítat, jsou anonymní komentáře.
Dříve nebo později si vás najdou. Vždycky se najde někdo, komu se nebudete líbit, nebude s vámi souhlasit, a bude mít potřebu to vyjádřit jinak, než slušně. Případě si bude hrát na dobráka, který se vám snaží poradit, a při tom udělá kompletní rozbor vaší osobnosti s kompletní analýzou vaší povahy i všech vašich vztahů.
Ty, kde vás jen někdo uráží, pár sprostých slov - ty jsou lepší a není potřeba se nad tím pozastavovat, škoda slov.
Ale ty. kde se vám někdo snaží namluvit, že o vás odhalil nějakou pravdu a tvrdí vám, že ví něco, o čem ale vy naprosto víte, že pravdu nemá, jsou mnohem horší. Máte potřebu se obhájit, dokázat, že máte pravdu, hádáte se, jen abyste to ukázali...
Dříve nebo později ale dojdete k závěru, že to zapotřebí nemáte. Nemusíte nikomu nic dokazovat, před nikým se ospravedlňovat. A to jsem vyřešila tak, že jsem prostě nastavila schvalování komentářů.
Když do mě někdo rýpe nebo uráží, případně má potřebu rozebírat to, do čeho mu nic není, jednoduše to odkliknu, nezveřejním, a je klid.
Protože blog je koníček, bez jakýchkoliv povinností, takže řešit urýpané komentáře, to opravdu nemusím.
Někde jsem četla trefné přirovnání - když vám někdo počmárá auto, taky si ho umyjete.
Je to vaše auto. A vy si svůj blog taky můžete umýt a nemusíte ho mít počmáraný anonymními výlevy.

A teď ráda uslyším vaše názory!:)
Co musí blog mít, aby vás zaujal? A jaké jsou vaše oblíbené?
P.S. O tom, co konkrétně mě na internetech baví to bude někdy příště.