Můj život se psem, aneb jak mám občas IQ 50

Když se některá z mých kamarádek rozplývá nad kočárkem nebo nějakým maličkým člověkem a jásá, jak je to úžasný a roztomilý, pro mě je to jen "hm, prostě mimino", občas i "proboha, dejte to pryč!"

Ale jakmile spatřím nějakého psa, nedej bože snad buldočka nebo mopse, hlas se mi okamžitě přehoupne do nesnesitelného tónu, začnu šišlat, pištět a můj slovník se rázem omezí na "nunuuuu, ťuťuťu". A pokud je to navíc ještě štěně, jsem schopná si kleknout na zem třeba uprostřed náměstí, a to nebohé zvíře začít tahat a mačkat.

Takže ano, jsem nenapravitelná a úchylná pejskařka. 

Ke zvířatům mě to táhlo od malička, a rodiče postupně ustupovali a s každým dalším rokem povolili "něco většího".
Začalo to rybičkami, když jsem ještě chodila do školky.

A jednoho dne, když jsem z té školky přišla, jsem ty rybičky našla na koberci. Mrtvý a uschlý.

Protože jsem ale nemohla být bez zvířat, rodiče nějak zabezpečili akvárko, aby už příště nemohly vyskákat, a pořídily se další rybičky. Neonky. Ty jsem milovala. Jenže pak se nám ve zverimexu zalíbila další rybka, o něco větší......a další den jsme v akvárku našli jen ji.

Sežrala i chudáka šneka, kterej měl čistit stěny akvária!

A tak ta vzteklá ryba skončila v malém jezírku v našem sídlišti. Prý, že jí tam bude dobře.

Od té doby už jsme rybičky nechtěli.

Pak ale přišla další éra - někde jsme dostali pakobylky. Takový ošklivý něco-jako-kobylky, co vypadaly jako větev. No, brzo rodiče pochopili, že tohle malým holčičkám jako roztomilé zvířátko stačit nebude.

Tak se šlo pro křečka. Pojmenovali jsme ho Mašlička.

Po dvou letech byla Mašlička ve zvířecím nebíčku. Říkala mamka.

A na žal nám byl pořízen další křeček, opět Mašlička. (asi to bylo tak geniální jméno, nebo co...)

Po mašličce přišla samička pískomila Pískulka (neptejte se, kdo u nás ty jména vymýšlel:D), pak osmák degu Jůlinka, k ní přibylo morče Pepinka (přísahám, že s tím jménem jsme ji od sousedky už dostali! Fakt!)

A potom, když mi bylo asi 9 let, jsem zažila ty nejlepší Vánoce!

Dopoledne, když jsem se, s mísou cukroví na břiše a hrnkem kakaa v ruce, koukala na pohádku Krakonoš a lyžníci, taťka někam zmizel, ani jsem si toho nevšimla.

A za dvě hodiny se vrátil, s malým flekatým koťátkem (jo, jméno bylo zase debilní - Micinka)!

Byla jsem nejšťastnější dítě na světě!

Asi měsíc, než byla milá Micinka odvezena na vesnici k jedné staré paní, že jí tam prý bude líp.

Celé dny jsem probrečela, byla vzteklá, kopala do čeho se dalo, a mí rodiče pro mě byli ti nejhorší na světě!

(teď s odstupem času to chápu, ta kočka byla ve skutečnosti hrozná potvora, třeba taťku jen tak z ničeho nic sekla do nohy, zakousla se do palce, lezla po stolech a byla vzteklá, když jsme jí to zakazovali, a na schvál chodila mimo záchod a pak to zahrabávala pod koberec, abychom do toho šlápli :D)

Mezi tím jsem jezdila na koních a ponících a neustále rodiče otravovala s prosbou o psa. Tak dlouho jsem si o něj psala Ježíškovi, až se pod stromečkem po několika letech objevila obálka s obrázkem a textem ve smyslu pes bude! (joo, být otravná se vyplácí! :D)

A tím to začalo. Prohlíželi jsme knížky o psech, koukali po ulicích, co za psy kde chodí, ptali se známých a přemýšleli, co za pejska si pořídíme - podmínkou bylo aby to byl mini pes.
Taťka chtěl mopse, ale já jsem byla proti tomu (JÁ JSEM NECHTĚLA MOPSE? cože?!), protože mi to připadalo ošklivý (COŽE podruhé). 
A tak padla volba na westíka. Je to malý, je to roztomilý.
Jen jsme netušili, že malý vzrůst si to bude kompenzovat vysokým sebevědomím a ještě vyšším hlasem.
A dnem, kdy jsme si pro ten malej bílej uzlíček jeli přes celou republiku to začalo.
Od toho dne se můj slovník rozrostl o ty nejděsivější výrazy typu "ňuňuška, to je ale malá paciška" nebo "princezniška mališká" a "kdopak to tady ležinká?" a bohužel mě to neopustilo ani po 10 letech, co tu naši psí slečnu máme.
I po 10 letech je to pro mě pořád nejroztomilejší pes na světě a mám potřebu to dávat najevo i svým přátelům na facebooku. Který samozřejmě zajímá, jak Adélka leží v peřinách, to je jasný.
A někdy se až zaleknu, když si uvědomím, že jsem právě udělala to, co ty nejšílenější matky z Mimibazaru - a to sice "nás bolí pacička" nebo "už máme hládeček".
Proboha, proboha!
A podobných děsivých výrazů mám tolik, že je ani nedokážu sem napsat, protože takhle černý na bílým je to ještě horší, než to zní (a to je co říct!)
Naštěstí ale tohle nemocí netrpím sama.
Když taťka přijde domů a volá "Ahoooj princezno, jak ses měla?", vím, že vůbec nemám reagovat.
Naše sousedy neznáme jménem, ale podle psů. "To je paní do Timečka". Konverzace se točí okolo toho jakýho Adéla "potkala kamaráda". A jestli se "zase nepohádala s tou drhou Adélou, šarpejkou, kterou nesnáší".
Aneb jak se z naprosto normálních, inteligentních lidí s bohatou slovní zásobou stanou z vteřiny na vteřinu pošahaní pejskaři s IQ 50 a slovníkem tak primitivním, že to nejde slovy popsat.
To ale nemění nic na tom, že život bez pejska už si neumím ani představit.
Ten byt by byl tak strašně prázdnej, i přesto, že se ta naše dáma nepohybuje skoro nikde jinde, než v posteli.
Neumím si představit, že bych ráno vstala, a neměla koho pohladit a smát se, jak je to zvíře rozespalý a otlačený.
Neumím si představit, že by byl v televizi pes/kreslená postavička/černoch (od nás to nemá!!!) a neozval by se ten nejzuřivější štěkot.
Neumím si představit, že bych se venku nemusela rozčilovat, že zase nechce chodit a že si opět musím vykloubit ruku taháním za vodítko.
Neumím si představit, že bych na zem položila papíry/deku/povlečení/cokoliv a okamžitě si na to nikdo nelehl.
Neumím si představit, že bych neměla denně koho fotit a obtěžovat strkáním objektivu před nos.
Neumím si představit, že bych neměla komu vykládat ty svoje moudra (případně to, co se zrovna učím nazpaměť) a nikdo by se na mě nekoukal tak otráveným "grumpy" výrazem.
Neumím si představit, že bych byla smutná, a nemohla se uklidnit hlazením měkkého kožíšku.
Ne, prostě ne.
Jak si jednou pořídíte pejska, už nebudete chtít jinak.

A co vy? Máte pejska? Máte rádi zvířata?
A taky používáte tak příšerný výrazy, když mluvíte na vašeho psa?
P.S. A slibuju, že příště už budu zase normální!
P.S. 2 Nenechte se odradit, o pacičkách už tady nepadne ani slovo!