Pages

Minggu, 11 Januari 2015

Jak jsem nakonec nebyla poslední, aneb mé první Crossfitové závody

Na crossfitové lekci jsem předtím byla jen dvakrát v životě, ale někdy před měsícem a půl jsem se rozhodla, že s crossfitem začnu pořádně, a začala jsem tedy chodit na kurzy pro začátečníky, kde se vysvětluje technika, na každé lekci něco jiného - od kettelbellů přes stojky až po vzpírání. A do toho jsem si párkrát zašla i na lekci klasickou.
A zhruba ve stejné době jsem si v Crossfit Parku všimla letáku, že se tam budou konat první amatérské crossfitové závody. Hned jsem se chytla slova amatérské, a řekla si, že když už začít, tak se do toho vrhnout rovnou po hlavě. Odcvičeno mám sice petstotisíc hodin TRX nebo fitboxu a naběháno plno kilometrů, ale přeci jen, crossfit je ještě o level výš...
Za ten měsíc jsem si to asi tak 654x rozmyslela, že nepůjdu, pak že zase jo, pak že ne, že přeci musím mít nějakou soudnost, pak zase že ano, protože nutně potřebuju to účastnický tričko (:D), po jedné lekci, kdy se mi chtělo omdlít, jsem byla rozhodnutá že ani náhodou, ale po pár dnech jsem zase byla přesvědčena, že je to fakt i pro začátečníky a nevadí, že neumím kliky ve stojce a podobný lahůdky.....a pak jsem konečně zaplatila startovné.
Potom jsem si pro změnu střídavě nadávala, že jsem kráva co nemá žádnou soudnost ("proboha Markéto, bylas na lekci asi čtyřikrát!!!"), a střídavě se strašně těšila. 
A jak ten den D vypadal?
Ve zkratce asi takhle...
Třikrát se mi chtělo zvracet, dvakrát brečet a jednou umřít. Střídavě jsem crossfit strašně nenáviděla a milovala. Litry potu, šejkry s proteinem kam se podíváš, a v každé ruce banán nebo proteinová tyčinka, svalnatí fešáci všude okolo (sakra, to mám vlastně zakázáno říkat, vždyť to tady čte můj muž! Takže ne, žádní tam samozřejmě nebyli!), a skvělá atmosféra k tomu.
A v trošku delší verzi?
Nějak takhle...
Celkem bylo asi 80 závodníků, a rozděleni jsme byli do 10 skupin, takže se cvičilo na části, a mezi tím jsme si vzájemně fandili a pozorovali ostatní.
Čekaly nás tři WOD (Workout Of the Day), s tím že mezi každým jsme měli dlouhou pauzu, než jsme zase přišli na řadu.
První WOD byl zveřejněn na facebooku den předem, další byly překvapením až na sobotu.
A když jsem poprvé četla "1000 metrů veslování, 50 thrusterů s 15kg osou a 30 overhead kettelbell swingů s 12kg (pro mě, pánové měli všechno těžší), říkala jsem si, že to není AŽ TAK zlý.
Žádný hnusný angličáky, žádný běhání okolo sálu, žádný stojky...
No, naivita že to není AŽ TAK zlý mi vydržela přesně do chvíle, kdy jsem si (po třetí v životě:D) sedla za veslo a šlo to jaksi z tuha. A ruce mě začaly pálit mnohem dřív, než bych čekala.

A ta pravá hrůza přišla u thrusterů (ty jsem mimochodem dělala úplně poprvé v životě, zkrátka křest ohněm :D), kde jsem jich udělala asi 10 a ruce pálily jako čert, a při pomyšlení, že musím zvládnout ještě 40 mi málem do očí vhrkly slzy :D Zadek jsme museli dávat až těsně k zemi, jinak se od rozhodčího ozvalo oblíbené "no rep" a to opakování se nám nepočítalo.
A jak jsem vzala do ruky ketellbell, měla jsem pocit že mě ruce nebudou poslouchat už vůbec a spadne mi na hlavu. A já na místě umřu.
Během těch 10 minut jsem si asi 30x nadávala, proč tam lezu, když na tohle vůbec nemám natrénováno a říkala si, jak už tam v životě nevkročím........a okamžitě po dokončení jsem se zase začala těšit, až si koupím neomezenou permanentku a budu tam skoro denně.
Další WOD byl v podobě farmer carry neboli nošení kettelbellů (prostě to čapnout jak tašky s nákupem a utíkat:D), crossfitových sklapovaček s nohama od sebe, box jumps overs neboli skákání na bednu s otočením a kliků s lehnutím na zem a zvednutím dlaní (v tomhle případě jsem byla opravdu vděčná za dámskou variantu).
Tady přišla pořádná krize u box jumps, kdy se mi začínala motat hlava a ještě k tomu mi padaly legíny, takže jsem si je musela při každém skoku zoufale povytahovat, aby všichni nemuseli na vlastní oči obdivovat můj zadek, do toho mě neustále povzbuzoval rozhodčí, že odpočívat budu potom a ať zrychlím zrychlím zrychlím, u kliků mi začaly nadávat namožené ruce, a já jsem zase strašně nadávala sobě, nechtěla crossfit už nikdy vidět a u dalších box jump jsem si chtěla sednout na bednu a tam umřít...
...A po dokončení jsem se zase strašně těšila, až si koupím tu permanentku.

A poslední WOD? 
Jedním slovem hnus.
Dvěma slovy odpornej hnus.
Třemi slovy odpornej hnus k zblití.
Pardooon, ale já a buprees fakt nebudeme kamarádi!
3 minuty burpees, s hrudníkem až na zem.
3 minuty wall bally neboli házení 4kg (pro mě jakožto pro slabej kousek, mohli jsme mít i těžší) medicimbalem a hluboký dřep.
2 minuty burpees
2 minuty wall bally
1 minuta burpees
1 minuta wall bally
Zkrátka nejdelších dvanáct minut. Víc se k tomu radši vyjadřovat nebudu, nebo bych byla nehezky sprostá.
Ale po docvičení jsem se samozřejmě zase začala těšit na tu permanentku.
A ten pocit po dokončení celého závodu, ten byl prostě nejlepší na světě.
Měla jsem neskutečnou radost, že jsem to zvládla, že jsem dělala to stejné, jako lidé, kteří se crossfitu věnují už třeba 2 roky, že to mám konečně za sebou, že mám nejlepší tričko a že jsem kupodivu ani nebyla poslední, ve 2. kole bylo dokonce 15 lidí horších než já (haha a doufám že jednou se budu smát tomu, že jsem byla šťastná z takovýho umístění :D), s čím jsem vůbec nepočítala.
Šla jsem tam pro tričko tam s tím, že si to jen vyzkouším, a že si nebudu dělat nic z toho, že jsem nejhorší, když na to mám jako ten největší začátečník právo...
A odešla jsem šťastná, plná endorfinů, strhaná jako pes, s pálícíma stehnama a zádama křičícíma bolestí, ale moc spokojená.
Po závodě jsem šla domů, pořádně se najíst a dohnat tak to, že jsem tomu přes celý den s pořádným jídlem moc nedala, hodit do sebe kafe, udělat ze sebe člověka (nebo se o to alespoň pokusit), a hurá zpátky, na stejné místo, kde se konala afetparty s UV světly a podával se svítící gin s tonicem a nebo taky (dost odporné!) alkoholové želé. (A ve spojení endorfinů a alkoholu jsem byla opravdu veselým člověkem:D)
A pro zatím musím včerejší den pasovat na nejlepší den tohoto, pro zatím krátkého roku. Mám teď plno motivace, nadšení a odhodlání. A k tomu, abych zase chodila jen tak nudně do fitka zvedat činky a pozorovat se u toho v zrcadle mě už asi nikdo nedonutí. Ale o tom třeba příště :)
P.S. Doufám, že jsem vás nevystrašila fotkama, kde vypadám jako skákající opičák :D
P.S.2 A co vy a crossfit? Chodíte, byli jste? A jaký cvik nesnášíte nejvíc?

0 komentar:

Posting Komentar