O kaloriích a sacharidech

Původně byl nadpis "21. století = století kalorií" ale naštěstí se mi v mozku rozsvítil detektor trapnosti a přepsala jsem to.
I když si nejsem jistá, že jsem tomu nějak pomohla.
Jako z bláta do louže.
Předem ale musím varovat, že dnešní článek není založen na žádném věděckém výzkumu (ooo to je u mě velice překvapivé!). Ani na žádné studii amerických vědců z univerzity v Ohiu. A dokonce jsem nesáhla ani po žádné moudré a zaručeně pravdivé knize o výživě (kterých jsou stovky a vzájemně si odporují.)
A je mi jasné, že můj pohled na věc je velice neprofesionální a nejspíš to odporuje i většině výživových poradců, kteří na mě možná půjdou s vidlema a všemožným tabulkám....ale mně je celkem ukradený, co říkají tabulky, odborníci (nebo "odborníci"?) a moudré dámské časopisy.
Mnohem důležitější je pro mě to, co vidím na sobě i na svém okolí. A místo tabulek mi celkem dobře poslouží selský rozum (ale kroj nemám!).

Když se kouknete na nějaký blog o zdravém životním stylu nebo něčem podobném, není žádnou výjimkou, že se tam u jídelních článků dočtete přesné počty kalorií, spolu s pečlivě vypočítanými poměry bílkovin, sacharidů a tuků. A pod takovými články je kolikrát nespočet komentářů, kde čtenářkny vypisují, jak to mají ony. Včetně všech těch čísel. A lítají tam pojmy jako bazální metabolismus, rýsování,"cheat day"...
(no jo, no jo....mám čas i na čtení takových věcí).
Kolikrát si až říkám, jestli nejsem divná, když absolutně netuším, kolik kalorií za den sním. A když nemám ani ponětí o tom, kolik bílkovin jsem do sebe nacpala. A když se večer neplácám po zádech, že jsem nesnědla žádné cheat meal a nepřekročila doporučený příjem sacharidů.
Kolikrát mám z těch všech článků či příspěvků v diskuzích v nějakých fitness skupinách (ano, i tam chodím očumovat :D) pocit, že když někdo nepočítá a absolutně neřeší ty poměry bílkovin-sacharidů-tuků, nemůže mít dobrou a zdravou postavu.

Návodů na to, jak si vzhledem ke své výšce a váze spolu s pohybovou aktivitou vypočítáte, kolik bílkovin, sacharidů a tuků byste měli sníst, a taky kolik kalorií by to mělo dohromady dát, najdete na internetu mraky.
Samozřejmě si nemůžu dovolit říct, že na tom nic není, že je to úplná kravina.
To ne, a hodně z těch pravidel sestavilo jistě plno vzdělaných lidí, kteří tomu opravdu rozumí a ve svém oboru jsou špičkami, je to na základě mnoha výzkumů, když nemá někdo absolutně ponětí jak jíst tak mu to může pomoct.....ale.....
Já prostě nevěřím tomu, že ta čísla jsou všechno.
Nevěřím tomu, že se dá na miligram přesně předepsat, kolik čeho sníst.
A už vůbec nevěřím tomu, že existuje jedno pravidlo, podle kterého by fungovala těla všech lidí na světe.
Naopak si myslím, že hodně lidí, obzvlášť v poslední době, jídlu přikládá mnohem větší vliv, než ve skutečnosti má. (jooo, kéž by se tak dala léčit rakovina veganstvím!)
O tom, že není dobré jíst samé vyloženě nezdravé potraviny tady snad ani diskutovat nemusíme.
 I podle celého blogu a receptů je jasně vidět, že nejsem zrovna typ člověka, co by se válel u televize s balíkem chipsů a splachoval to colou.
A stejně tak je myslím jasné, že není dobré jíst pečivo třeba 4x denně. A denně si zalévat těstoviny smetanovou omáčkou. A neobejít se bez dezertu po obědě. Nebo aby bylo každé naše jídlo jen sladké.
A tak dál.
O tom, co která potravina obsahuje, mám vcelku dobrý přehled. Moc dobře vím, které potraviny mají hodně bílkovin, které málo, do kterých prodávaných potravin se dává velké množství cukrů, kolik kalorií má to a to.....Tohle všechno znám a ani nejsem negramotná, abych si nedokázala přečíst složení.
Mnohem radši si zvolím vždy (ehm....jak se mi to hodí :D) tu zdravější variantu, jak pro lepší pocit, tak proto, že je mi jasné, že nějaký vliv to samozřejmě má.....Ale všechno to má svoji hranici. Když jdu třeba na oběd někam do restaurace nebo do kavárny, nedám si sice tu největší prasárnu ze které tečou litry oleje, ale na druhou stranu se ani nerozhoduji podle toho, jestli má méně kalorií a sacharidů palačinka s bryndzou nebo panini s uzeným lososem. Rozhoduji se podle toho, na co mám chuť.
A ani nevím, jak bych jako počtářka řešila třeba ten oběd někde ve městě. Měla bych si z kabelky vytáhnout váhu? Nebo chtít po obsluze ať mi okamžitě vyjmenuje přesný seznam surovin, samozřejmě s přesnými gramy.
A kolik kalorií má vlastně víno? A cider? Co by na to řekly kalorické tabulky?
Jo aha, to se vlastně nesmí pít vůbec. Společenský život zakázán!

Jak už jsem zmiňovala, řada lidí prezentuje to, že je důležité hlídat poměry bílkovin, sacharidů i tuků. A taky ty kalorie. Jinak přeci nejde jíst zdravě a vypadat zdravě.
Ale jak by se potom dalo vysvětlit třeba.....
- že mám kamarádku, která jí na co má chuť (ano, i to smrtelné bílé pečivo!) a několikrát do týdne si klidně dá po obědě dortík, jen tak. A postavu má takovou, že by klidně mohla na molo.
- že moje maminka, která má postavu takovou, že by jí mohl každý závidět (a taky závidí, včetně mě!) si klidně dá v 10 večer chleba se sádlem a škvarkama.
- že moje kamarádka, přivydělávající si modelingem, jí cokoliv na co má chuť, včetně pizzy a sladkostí, a má břicho tak vypracované, že by jí mohly všechny healthy-lifestyle-blogerky závidět.
- že v mém okolí neznám blíže nikoho, kdo by si tohle všechno počítal, a přesto nejsem v okruhu nemocných a tlustých lidí
- že i vy máte jistě kamarádky, které jsou na tom velmi dobře jak po stránce zdravotní tak fyzické, postavy mají perfektní, ale nikdy nic nepočítaly
- a podobných příkladů bych mohla vyjmenovat tolik, že by vás to unudilo k smrti.
A ani pro poslední příklad nepůjdu daleko - jak je možné, že já sama jsem nikdy podle žádných výpočtů nejedla, ale mám podle měření na InBody, váhy, BMI a dalších věcí postavu objektivně dobrou, a jsem se sebou relativně spokojená?
Na něco jsou zkrátka všechna čísla a předpisy krátké a na svém okolí i sobě velmi jasně pozoruji, že to není něco, podle čeho by se řídil vesmír.
Samozřejmě, že jíst úplně cokoliv, v jakémkoliv množství a kdykoliv, by se projevilo téměř na každém.
Však i zmíněná kamarádka, která si dává pravidelně dortíky, má i dostatek pohybu v podobě tanečních tréninků několikrát týdně.
Však i moje maminka, která jí všechno, na co má chuť (a že má často chuť na ty škvarky!:D) chodí pravidelně běhat, o víkendech přes 10 km, a našěho westíka bere denně na dlouhé procházky.
Však i ona modelka si občas zacvičí, a kromě sladkostí nebo pizzy jí i běžná zdravá jídla jako jogurty, zeleninu, vločky, rýži..
Však i já, ačkoliv nic nepočítám, mám pohybu více než dost. A zdravě jím mnohem, mnohem více než nezdravě. (Ale když se to tak vezme, cheesecake ani čokoláda stejně žádné zdravotní problémy nepřinesou. Vyzkoušeno.)
Všechno to je podle mě jen o jakési rovnováze.
Logicky, když se budete hodně cpát a málo hýbat, je jasné jak to dopadne. Ale jinak bych řekla, že vašemu tělu je úplně jedno, že jste včera snědli 150gramů sacharidů a dneska 323.
A sami byste taky měli dokázat odhadnout, jestli to, co vás nutí jít do kuchyně pro další dortík, je hlad nebo rozežranost. A jestli vám stačí jen zelenina stačí nebo ne (NE ne NEE!). A jestli máte po jídle bez přílohy dostatek energie nebo ne.
Sama se taky řídím tím, že bychom rozhodně měli mít od každého něco a ničeho nemít příliš moc ani příliš málo. Snažím se, abych každý den snědla alespoň nějakou zeleninu, nějaký ten zdroj bílkovin v podobě dvou vaniček tvarohu, k tomu nějaké ty správné tuky (=ořechy a máslíčko z nich!), zkrátka aby to bylo v rámci možností vyrovnané. Taky se snažím, když už si plánuji předem, co si s sebou další den ponesu do školy nebo do práce, aby to nebylo celý den to samé, třeba jako pečivo 5x denně (ale ne že by mi nechutnalo, já jsem houstičková královna :D), i když celozrnné, to stejně nic až tak moc nemění.
Když vím, že ráno budu snídat pečivo....ehm tedy loupáčky, nedám si potom třeba ještě 2x denně tousty, ale místo toho si třeba připravím do krabičky cizrnu nebo palačinky z ovesných vloček. A když jsem třeba měla ke svačině kukuřičné chlebíčky Cornies, nemusím si je dávat hned i k večeři.
Ale tak to je samozřejmě jen když si to předem nějak plánuji nebo si vzpomenu, co jsem za ten den jedla. Když na mě ve městě zaútočí hlad nebo jsem na obědě někde mimo domov, je mi úplně ukradený, jestli jsem něco takového už měla, a vážně nehledám ten ideální zdroj bílkovin.

A kdybych měla tohle tohle zdlouhavé povídání shrnout?
Můj dlouhodobý osobní průzkum (přeložte si to jako že jsem čuměla po okolí :D) ukázal, že pro zdravého člověka, netrpícího velkou obezitou, není žádné počítání potřeba. Stačí jíst s rozumem, mít dostatek pohybu, ale hlavně.....žít něčím jiným, než jen tím, co si nacpat do krku.
Důkaz místo slibů! :D
P.S. Trocha nadhledu ještě nikomu neuškodila.
P.S.2. Samozřejmě, že když se někdo chystá na fitness soutěž jako třeba kočka Beautygloss a nově i má oblíbená Monča, je to něco jiného a bez hlídání všeho možného by to nešlo. Ale je velký rozdíl mezi pěknou, vysportovanou postavou, které lze s normálním jídelníčkem dosáhnout, a vysekanou postavou pro soutěž, která už je o něco vyšší level.
P.S.3. Neshazuji práci žádných výživových poradců (a už vůbec ne mojí B* :D), jen jsem chtěla napsat svůj názor a pohled na věc. Ačkoliv to sem cpu pořád, opakování je matka moudrosti.
P.S.4. Ano ano,  na takové téma už jsem psala milionkrát. A je mi jasné, že ani tentokrát tím nezachráním psy v Soči, velryby v Tichém oceánu a nevyřeším problémy na Ukrajině.

Co mi Erasmus dal a vzal?

Zpátky z Vídně, z mého studijního pobytu (ooo to zní tak vznešeně!) jsem sice přijela už na konci ledna, ale stále jsem ještě nesepsala všechny vídeňské články, co jsem měla v plánu.
A protože hodně z vás určitě o Erasmu přemýšlí (a jestli ne, tak byste vážně měli!), bude to dnes takový souhrn toho, co mi tenhle půlroční výlet dal i vzal.
Všechno samozřejmě z mého pohledu, jak jinak.

Často mi totiž chodí dotazy, jak náročné studium v Rakousku je. A na kolik hodin se chodí v Rakousku do školy. A jak těžké bylo se domluvit. A kolik stojí v Rakousku jídlo na měsíc.
No, já bych vám to samozřejmě všechno ráda řekla, ale......jak to mám sakra vědět?!
Samozřejmě vám můžu říct, jak náročné to bylo pro mě. Ale to neznamená, že pro Anču z Třince nebo Marušku kdesi z Chebu to bude taky takové.
A navíc přeci i ve Vídni existuje mnoho škol, s desítkami (nebo stovkami?) různých oborů, pod kterými je nespočet předmětů. To že jsem já chodila do školy na tolik a tolik hodin je úplně jedno.
To by bylo jako zeptat se, na kolik hodin se chodí do školy v Brně.
Hmm tak třeba já teď chodím třikrát týdně, na 3 přednášky denně. Moje sestra byla minulý semestr ve škole od osmi od rána do večera, jako na základce. A kamarádka má školu třeba jen jednou týdně.
Tak si vyberte.
A to že jsem se já zvládla domluvit všude kde jsem potřebovala neznamená, že se stejně domluví i Pepa z Jablonce. A že projí a propije za měsíc stejnou částku jako já.
Takže všechno berte s rezervou, je to jen o tom, jaké to bylo pro mě, s předměty, které jsem si zvolila, s jazykovými znalostmi, které jsem měla (a nebo neměla).
Takže z toho nedělejte nějaké závěry. Danke schön.

Hodně lidí říká, jak by takhle někam hrozně rádi vyjeli, ale nejde to, protože....

- mám tu přítele nebo přítelkyni.

S tímhle jsem se setkávala snad nejčastěji.

"Jak můžeš odjet na tak dlouho, když tady máš přítele? To já bych nikdy neodjela!", a podobně.

Ano, přítele jsem před svým odjezdem měla. 

Toho nejlepšího (a jestli to čte, tak si zase bude moc myslet :D). A stále mám.

Samozřejmě že ho mám ráda nadevše, ale nejsem ten typ holky, co by se bez svého miláááška broučííínka nedokázala zabavit. A musela s ním být denně. A viset mu pořád na krku. A nebo snad i dělat scény, když by šel někam beze mě. (a že takových slepic znám!).

A mezi tím být zamilovaná a závislá je sakra rozdíl.

Vidím to tak, že pokud s někým jste, asi si myslíte nebo přejete, že byste s tím člověkem mohli být po zbytek života. 

No a co je pouhého půl roku proti tolika letem?

Byla by škoda prošvihnout takovou šanci.

No a pokud máte obavy, že si vaše druhá polovička najde někoho jiného, zatím co vy budete pryč?

Jestli si něco takového opravdu myslíte a nevěříte mu, tak to je myslím dvojnásobný důvod, proč jet. A najít si tam nějakýho bohatýho rakušáka. Nebo fešáckýho angličana. Nebo angličanku, abych byla politicky korektní.

Takže ne, tohle vážně není důvod, proč zůstat doma na prdeli. A věřte mi, později byste toho mohli dost litovat. 

- stýskalo by se mi

Jasně, mně se taky stýskalo, a jak!

Po příteli, rodině, westíkovi, kamarádkách.....ale i po mým pokojíčku, naší kuchyni, formičkách na muffiny, plné ledničce...

To je úplně přirozené a normální. Horší by bylo, kdyby se vám nestýskalo vůbec.

Ale pokud máte možnost jet na Erasmus, znamená to, že je vám přes 20. 

A v tomhle věku už byste se nad sebou měli zamyslet, pokud si myslíte, že nevydržíte ani toho půl roku bez maminky. Vy mazánci!

- mám strach, že se nedomluvím

Ale domluvíte!

Nic jiného vám totiž nezbude.

Prostě musíte, hlavně když ze začátku nemáte vůbec nikoho, kdo by vám pomohl, poradil třeba co a jak na úřadech, jak si zapsat předměty, kudy se kam dostat.

Buď si můžete sednout na zem a brečet, nebo se nějak, rukama nohama, domluvit.

A uvidíte, že v takových situacích zvládnete mnohem víc, než si myslíte. A je úplně jedno, jaké známky jste ve škole dostávali z gramatických testů.

- je s tím moc vyřizování

Jasně, nějaký ty papíry vyřídit musíte, k tomu si sehnat koleje, zapsat předměty....Ale když něco chcete, musíte pro to něco i udělat. A vyřídit ve škole pár dokumentů je to nejmenší.

A nakonec to nebylo AŽ TAK zlé, jak jsem všude možně četla, na Centrum zahraničních studií u nás na univerzitě jsem před odjezdem musela třikrát. A do Rakouské školy poslat dva papíry. A to opravdu není nadlidský úkol.

Ale teď už radši k tomu, co všechno mi to dalo, v čem vidím ty výhody.

+ Zkušenosti. Nečekaně.

Ale vážně, dalo mi to hrozně moc, od větší samostatnosti, až po to, že jsem se naučila, že všechno se vždycky dá zvládnout. Ať už vyřizování na úřadech, kde bych ničemu nerozuměla ani v češtině, nebo třeba zkoušky, které se mi zdály jako naprosto nesplnitelné.

+ Budete si všeho doma mnohem víc vážit.

A to vám myslím potvrdí každý, kdo takhle někde byl. Najednou mi připadal náš panelákový byt jako velký krásný palác. A užívala jsem si, že můžu vařit, kdy se mi zachce. No a ta moje postýlka! A přednášky v češtině! A jídlo se mi tu zdálo tak levné!

Hlavně bych to doporučila všem chytrákům, co si myslí, jak je to v ČR nahovnoananic. Všem, co si myslí, jak je v zahraničí tráva zelenější. A že je Vídeň pohádkové město. Jako Disneyland. 

+ Poznávání nových lidí

Opět velmi nečekané, že ano. Ale takhle poznáte lidi prakticky z celého světa, najdete si nové kamarády (toho se nebojte, i školy organizují hodně akcí pro Erasmus studenty, kde se snadno seznámíte), a hodně vám to může změnit pohled na svět, protože každý, koho poznáte vás může něčím obohatit. (a teď nemyslím zrovna Eura :D)

+ Jazyky

K tomu mi chodí taky hodně dotazů, jakou jsem měla němčinu předtím a jakou ji mám teď.

Ale to je taky hrozně individuální, každý se přeci učí jinak, takže je úplně jedno, jak jsem na tom byla já.

Ale tak tedy k mé němčině - na gymplu jsem uměla docela dobře odmaturovala jako špetka za 1 ze státní i školní  a dokonce to byla škola s rozšířenou výukou němčiny, takže nějakých 7 hodin týdně. Ve druháku jsem i byla na týden na výměnném pobytu v Heidelbergu a týden byla potom Němka Nadine u nás. Hrozná kráva, mimochodem. To mi taky hodně pomohlo. 

Certifikát mám B1, na B2 se chystám, ale.....no.....ta lenost.

Jenže po maturitě jsem dva roky němčinu nepoužívala, téměř vůbec, takže jsem pomalu zapomínala a zapomínala. A moje gramatika byla tragická vždycky.

Ještě před začátkem semestru ve Vídni jsem chodila přímo v areálu univerzity na měsíční jazykový kurz, který původně stál 400 Euro, ale když jste zvládli závěrečnou zkoušku, dostali jste 300 Euro zpět. A to se dost vyplatilo, jelikož jsem i na tento měsíc dostávala stipendium na ubytování.

No a hlavně jsem si oprášila tu němčinu. Alespoň trochu.

A jak jsem na tom teď, po půl roce? 

Těžko říct.

Moje gramatika je tragická stále, ale domluvím se. Novinám i časopisům rozumím, i když samozřejmě ne každému slovu, ale chápu o co jde. Na televizi se v němčině koukat zvládnu, zkoušky jsem napsala tak, že učitel očividně pochopil, co jsem chtěla říct...

Řekla bych, že se domluvím asi tak, jako před maturitou, ale s tím, že ta gramatika mi nejde vůbec.

Tady podle mě na nějakých certifikátech nezáleží - mám kamarádku, která chodila ve Vídni na kurz A2, ale domluví se líp než já, i když mě zařadili do B1/2. A naopak jsou i tací, co ani s B2 nerozumí článku v novinách, ale hlavně, že se nadrtili gramatiku.

Co se týče toho učení, nejvíc mi pomohl kurz na začátku, ale i to, že kolem mě ta němčina tak nějak automaticky byla. Všude. A taky jsem si četla časopisy, ve škole se snažila poslouchat....

Ale co se týče ostatních studentů, s těmi jsem mluvila spíš anglicky, i když bych radši němčinu. No a taky jsem si tam našla české kamarádky a hodně byla i s nimi - hamba mi! :D

+ Je to nejlepší způsob, jak se dostat do zahraničí

Jasně, cestovat můžete kdykoliv, ale jet někam na dovolenou je něco jiného, než tam půl roku žít. A těžko vám později někdo dá nějaké stipendium.

Ne ne, pak už si všechno budete platit jedině sami. 

+ Uvidíte jak probíhá studium jinde

Je zajímavé vidět, jak probíhají přednášky jinde, a celkově, jaký je tam systém.

A ano, začala jsem si vážit našeho ISu, který se mi předtím zdál strašně zmatený :D

Některé přednášky mě dokonce bavily natolik, že na to, co jsem se tam naučila, myslím snad každý den, když vidím nějakou reklamu, koukám na film...

+ Naučíte se hospodařit s penězi

Pokud ještě bydlíte u rodičů, je tohle ideální způsob, jak se naučit zacházet s penězi a víc s nimi hospodařit, zjišťovat si co kde koupit levněji, na čem ušetřit.......abyste měli na páteční koktejly :D

+ Poznáte jinou zemi

....a to je...prostě super. Se vším všudy. Od jídla až po památky, lidí, všechno!

+ Uvědomíte si, na čem vám opravdu záleží

Když jste takhle dlouho pryč z domova a často po večerech i sami, máte hodně času na přemýšlení. (achjo, to zní jako bych byla nějakej poustevník v horách :D).

Já jsem si třeba uvědomila, že hodně lidí, které jsem toho půl roku neviděla, nepotřebuji vídat ani teď, protože mi vůbec nechyběli.

S některými jsem se vídala snad jen ze zvyku, i když mi taková setkávání nedávala vůbec nic, a už vůbec ne radost. Protože když si někdo neustále jen stěžuje a lituje se nebo naopak mluví pouze o sobě, je to dost otrava a akorát vás to unavuje. No, ještě že jsem si to uvědomila.

A tenhle odstavec je takový klišé,až se mi z toho chce zvracet.

Ale určitě to má i svoje nevýhody.

- Peníze - dostanete sice stipendium, ale všechny výdaje vám to zdaleka nepokryje. Konkrétně v Rakousku jsme dostávali 420 Euro. 

Koleje jsem měla za 290, což je ve Vídni za jednolůžkový pokoj ta nejnižší cena. K tomu mi to vystačilo ještě na šalinakrtu měsíční kartu na MHD a na jídlo na týden.

Takže jsem samozřejmě potřebovala i ke stipendiu nějaké peníze navíc. Jasně, i doma by to jídlo něco stálo, ale v Rakousku je život mnohem dražší, zejména to jídlo, ale i služby.

A hlavně se ze začátku platí i hodně vysoké zálohy (třeba za koleje to bylo 500 euro), poplatek na magistrátu, učebnice na jazykový kurz, potřebujete nějakou rezervu, kdyby se něco stalo.....dost se to nasčítá.

Takže pokud nemáte nějaké úspory nebo nejlepší rodiče, jako já, tak to bohužel nebude tak snadné.

- Stres

Určitě to s sebou nese hodně starostí, u mě se to točilo obzvlášť kolem toho, že pokud se mi nepovede posbírat 20 kreditů, budu muset vracet stipendium.

To je alespoň motivace!

Ale jak se říká, co tě nezabije to tě posílí, a tohle vás posílí pořádně.

- Škola

Protože jsem si nesplnila povinné předměty, které byly vypsány v semestru, kdy jsem byla pryč, budu si muset odložit psaní bakalářky. Ale jsou i lidé, kteří s tím problém neměli a bakalářku si napsat můžou, je to různé.

Ale abych pravdu řekla, vůbec mě to netrápí, nemám totiž ani ponětí, o čem bych psala

. Ale protože jsem chtěla působit jako svědomitá studentka, dala jsem to do kolonky "mínusy".

- Musíte si se vším poradit

Psala jsem to už u výhod, že vás to hodně naučí a obohatí, ale to takhle vidím až teď, s odstupem.

V těch chvílích jsem často byla zoufalá, když jsem vůbec nevěděla jak si zapsat předměty, co a jak zařídit v bance, na kolejích, na jaký úřad jít a co tam vyřídit.....a všichni, za kterými jsem šla několikrát pro pomoc byli akorát ochotní jak prdel. Kolikrát mám pocit, že když někdo sedí za přepážkou, dává mu to nějaký, naprosto nepochopitelný pocit, že on je něco ví a před přepážkou je jen špína a póvl.

- Určité nepohodlí

No, to jsem zase vymyslela debilní nadpis.

Ale myslím tím to, že doma, u maminky, kde je prostě všechno, je určitě větší pohodlí, než někde na kolejích nebo na privátě s hromadou dalších lidí. 

Ale vzdát se (och, jak hrdinské!) plné ledničky a vypraného prádla alespoň nějakého toho pohodlí za to určitě stojí.

- Práce/ brigáda

Pokud máte nějakou brigádu, je dost možné, že tam na vás nebudou čekat, až se milostivě vrátíte, a najdou si náhradu. A sama vím, jak je v téhle době těžké něco sehnat.

Před svým odjezdem jsem měla každou chvíli něco, ale teď jsem už měsíc v Brně a na žádné brigádě jsem ještě nebyla (ale aspoň mám dost času na tu praxi). Naštěstí se mi ale zase něco objevilo, tak snad si od března zase budu moci něco přivydělat.

Určitě mě toho časem napadne mnohem víc, co bych měla zmínit, ale už tak je to dlouhé jak rakouská hmyna. (no dobře, neznám rakouskou hymnu..)

A určitě jste si všimli, že všechny články o Vídni najdete ve stejnojmenné rubrice napravo.

Ehm všechny.....skoro všechny. Budu v tom muset udělat trochu pořádek a přidat tam i ty ostatní, na které jsem se kvůli své lenosti vykašlala.

P.S. Jeďte! 

P.S.2 A kdyby vás cokoliv napadlo, ptejte se. A omlouvám se, že mi to tak trvá s těma mailama, v tomhle jsem hroznej lajdák.

P.S.3. Ne, na střední na Erasmus vážně jet nemůžete.

Celozrnné mini quiche s cuketou, uzeným lososem a nivou

Nevím, co by na tohle mé podání qucihe řekli Francouzi, a možná to ani vědět nechci.

Ale tyhle slané koláče mám ráda ve všech provedeních a výborně chutnají jak teplé, tak za studena.

A když si je navíc uděláte takhle v mini verzi, budou ideální třeba na piknik (aaaa to je v téhle zimě strašná představa!) nebo na nějakou párty.

Prostě velmi praktické!

Recept je na 4 malé quiche, v malých formičkách. Kdybyste si ale chtěli udělat klasický koláč do kulaté formy, vynásobte všechno dvěma.

těsto: 

130g celozrnné mouky
40g studeného másla
trochu soli
50 ml studené vody

náplň :

jedna velká nebo dvě menší cukety

2 lžíce zakysané smetany

50g strouhaného eidamu

30-50g nivy

2 vejce

sůl 

uzeného lososa - tady množství záměrně nepíšu, protože čím víc, tím líp. Já bych tam nejradši měla rovnou hozenou celou rybu! Klidně i s hlavou, hlavně aby toho bylo hodně hodně hodně!

Nejdříve vypracujte těsto a dejte ho na chvíli do ledničky.

Cuketu nastrouhejte na jemno a poduste ji na pánvi, aby pustila vodu.

Těsto rozválejte a poté namačkejte do formiček, nezapomeňte ho propíchat vidličkou, aby se nenafukovalo.

Smíchejte všechny suroviny na náplň, včetně cukety, a dejte do formiček. Navrch posypte strouhanou nivou.

Pečte přibližně půl hodiny, na 200 stupňů.

Dobrou chuť!

Praha a červená sedačka

Hezký den!
Napřed musím poděkovat za tolik milých reakcí u minulého článku, respektive vysílání v rádiu. Opravdu mě to překvapilo a potěšilo.
Je mi jasné, že tam působím dost stydlivě a nejistě, ale nemějte obavy - v běžném životě až tak tichá nejsem (a ve škole jsem dokonce pravidelně dostávala napomenutí za vyrušování v hodině), ale přeci jen, mluvit poprvé takhle do rádia je něco úplně jiného.
Rozdávat moudra v baru nad koktejlem mi jde holt líp, než v rádiu. A ještě k tomu bez koktejlu.

Dnes to bude ale článek cestovatelský.
Včera ráno jsem se totiž, spolu se mým mužem, vydala na cestu žlutým kočárem do Prahy.
A shodou okolností jela ve stejném autobuse i Zuzka ze zmiňovaného rádia, která mi říkala, že na blogu ještě žádný článek o Praze neviděla.
No, sice tady už jeden je, někde zahrabaný, ale to bych nesměla být tak líná na ty rubriky, aby se v tom dalo lépe vyznat.
Takže pro Zuzku. A pro všechny ostatní. A taky pro mě, protože fotím pořád a všechno, a na výletech dvojnásob.

Žádné objevné informace se tu nedozvíte (nebo že by..?:D), bude to prostě jen o tom, jak byla blondýna v Praze.

A jak byla nadšená.

Protože je nadšená pokaždé, když je v Praze.

A taky nějaké to jídlo. A pití. A jídlo. 

Protože jak asi víte, fotím pořád a všechno. A občas se mi tam, úplnou náhodou připlete nějaký ten talíř. Z čehož pak vznikne fotka vysoké umělecké kvality i informační hodnoty. Musíte přeci vědět, čím jsem si upatlala pusu, žejo.

Jak si tak všímám, v dnešní době asi není moderní mít rád Česko. Mnohem lepší je přeci nadávat, jak je to tady nahovno. A jak tu nic není, jak tu nic nemáme. A jak je to tady hnusný a všichni blbí. A že v zahraničí je všechno lepší.

Ale není, moji milí.

Paříž je krásná, Vídeň je nádherná, Londýn se skvělý, Berlín zajímavý....ale na Prahu podle mě nic nemá. 

Myslím hlavně ten pohled od nábřeží, na Karlův most a Hrad. To nikde jinde nemají (a neustále mi na facebooku vyskakují fotky erasmus studentů, co jsem poznala ve Vídni. Všichni jezdí do Prahy a všem se tam hrozně líbí!) a jen tak se to neokouká.

Ale než začnu působit jako nějaká důchodkyně, co jen nadává jak jsou ti dnešní mladí zkažení a ničeho si neváží nebo jako holka z vesnice, které kouká sláma z bot, ale je nadšená, že byla ve velkoměstě, prozradím vám, co bylo hlavním důvodem našeho výletu.

Pod stromečkem jsem totiž dostala ten nejlepší, nejlepší dárek!

Show Jana Krause já totiž úplně miluju. 

Koukám na to pokaždé, z čehož plyne, že asi stárnu, protože už zdaleka nejsem každý pátek někde na párty-párty.

Ale když už náhodou v pátek doma nejsem, vždycky si to musím pustit alespoň později na youtube. Není možné, že bych jeden díl neviděla. Ne a ne a ne!

Krausův humor mám totiž nejradši. A je to vlastně i skoro jediné, na co v televizi koukám. Kromě zpráv (i když ty brněnské mám teď doslova z první ruky:D) a něčeho ráno u snídaně. Což jsou opět buď zprávy na čtyřiadvacítce, Dobré ráno a nebo Snídaně s Novou.

(no dobře, přiznávám, že ještě někdy kouknu na nějaké to vaření....ehm....Kluci v akci :D)

Byla jsem zvědavá, jak to bude vypadat ve skutečnosti. Jak moc je to v televizi sestříhané, jak to v divadle vypadá, jak je to velké........a taky co pan Odvárka.

Napřed jsme si prošli město, taková ta klasika, co prostě musí být pokaždé.

Václavák-Příkopy-Staroměstské náměstí-Most-a na Hrad za Milošem.

A u mostu bylo samozřejmě potřeba pořídit i tradiční byla-jsem-v-Praze fotku.

No dobře, kecám, dávám to sem proto, abyste mohli obdivovat můj nejlepší kabátek. 

A šátek.

A háemkovou kabelku.

Ne nebojte, dělám si srandu.

Fešn blogerka ze mě nebude.

Ale kabátek je nejlepší. Z Vídně. Za 20 Euro. A má koženkové díly. Jako křivák. Prostě láska na první pohled. 

A šátek je z loňských letních slev v CA. Za 80 korun.

A kabelka je z HM. Jak jinak. Neumím si život představit bez velké černé kabelky, se zlatými detaily.

A kalhoty? Ty nosím pořád dokola. Z HM. A až mi doslouží, koupím si ty samé. A potom zase. Tak jako už několik let.

Nakupování kalhot je totiž ta nejhorší věc na světě. A způsobuje tolik depresí! Takže se tomu už dlouho vyhýbám tím, že vždycky trapně vezmu ten stejný typ, ve stejné velikosti, a běžím k pokladně.

Aniž bych se v kabince stresovala a trápila pohledem na svá stehna v záři reflektorů zářivek.

I když, abych byla správně fešn, měla bych doladit svůj slovník. Žádné kalhoty, ale skinny jeans. Žádná kabelka, nýbrž shopper bag. Žádný šátek, ale skull scarf. A žádný kabátek. Biker coat přeci!

Ale abych nezapomněla, povšimněte si, jak jsem elegantně sladila vykukující vršek do suchého šamponu s modrými zámky na zábradlí!

Svíčky, jako "památník" pro Ukrajinu.

Pro Ukrajinu, kde se dějí tak hrozné věci. Kde umírají desítky lidí. A kde potřebují každou korunu.

A někdo si musel těsně vedle toho zaparkovat takhle drahé auto.

Co tím chtěl básník řidič říci?

Po procházce jsme potřebovali trošku doplnit energii a nějaký ten kofein.....

....a tak prostě nešlo odolat.

Lepší místo pro kavárnu si snad ani neumím představit. Ten výhled!

Jasně, mohli byste říct, že by tu mělo být něco víc tradičního....ale myslím, že něco takového vadí mnohem méně, než všechny ty matrijošky. A absinth shopy s blikajícími nápisy OPEN (sakra tak snad vidím, že je otevřeno, ne?!). Nebo ruský čepice. A ty nejodpornější kabelky s milionem Prague nápisů. Nebo předražený obchody s pitím. 

Frisco za 90? To jako vážně?

A Starbucks mám prostě tak nějak spojený s cestováním (což je pro mě i výlet do Prahy:D).

A ano, jsem strašně komerční. (ale nějaké hezké kavárny v centru mi klidně doporučte.)

A kdyby mě někdo chtěl poučovat o kvalitě kávy, klidně si to může odpustit. 

Jsem totiž buran.

Buran, co hraje na kvantitu, ne kvalitu. 

A musím mít hodně hodně hodně kafe. Lavór, prosím!

A že se káva s mlékem nemá pít, aby vynikla její správná chuť? To je mi celkem jedno. 

Kávu s mlékem nepiju.

Piju mléko s kávou.

Tak!

Potom jsme se jeli ubytovat. 

Do penzionu hned vedle zastávky s velmi poetickým názvem - Krematorium Motol.

V penzionu Starý pivovar jsem byla už potřetí, a pokud hledáte v Praze levné ubytování, rozhodně vám to můžu doporučit, protože 320 korun pro jednoho je vážně paráda.

Jasně, není to žádný luxus ze kterého byste padli na prdel ale pokoj byl docela hezký, čistý, s vlastní koupelnou, a v centru jste odtud tramvají za chvilku.

Pak jsme se převlékli, upravili, a šli se ještě před divadlem navečeřet.

Já vím, samozřejmě je v Praze milion jiných způsobů, kde se lépe najíst, než v obchoďáku (takže komerce podruhé!:D), ale bohužel tam nic moc neznám, a tak jsme zašli do Creperie v Palladiu, které je od divadla Archa jen kousek.

A když jsem viděla v nabídce francouzskou palačinku z pohankové mouky se špenátem, uzeným lososem a nivou, nešlo to jinak!

A k tomu samozřejmě i něco na pití (bože, já jsem fakt fotila úplně všechno, jak tak koukám:D).

Takže lambrusco a cider. Další do sbírky.

A pak už byl čas přesunout se do divadla.

Překvapilo mě, jak je to tam maličké. Ale tím líp pro nás, seděli jsme totiž až v předposlední, 11. řadě, a stejně jsme viděli krásně.

V televizi to vypadá mnohem prostornější, a nechápu, jak natáčí příchod hostů, vždycky se mi zdá, jako by šli přes nějaké dlouhé jeviště, ale ve skutečnosti je i náš obývák delší.

A v panelákových bytech jsou mini-obýváky.

Nikoho z hostů jsem předem neznala, a tak jsem byla trochu v rozpacích, když jsem si přečetla, že tam bude nějaký operní pěvec.

Nakonec to ale vůbec nebyla žádná nuda, pan Plachetka byl sympatický a vtipný. Stejně tak režisérka Andrea Sedláčková. A na závěr mladý vědec, autor dinosutry. Dinosauří kamasutry.

Takhle vtipné hosty jsem tam už dlouho neviděla (a to je co říct!) a bavila jsem se po celou dobu, každou minutu.

Od několika lidí jsem slyšela, že je to v televizi hodně sestříhané, a že to v divadle trvá klidně i více jak 3 hodiny. Což by mi nevadilo ani náhodou!

Ale asi je to pokaždé jinak a záleží na hostech, ale včera to bylo všeho všudy hodinu a půl. 

A taky přišlo největší zklamání.

Pan Odvárka seděl opět v první řadě, a nikdo se na něj nezeptal!

A běda, jestli dneska na Primě uvidím, že to tam strčili z nějakého jiného vysílání!:D

Po divadle je prý povinnost dát si v divadelní kavárně chlebíčky a víno. 

Říkal Lukáš.

A si víno nedal.

Já jsem si nedala dokonce ani chlebíčky, ale hrušku v tekuté podobě. Neboli můj nejoblíbenější cider, na který chodíme i u nás k Ocáskům.

A hned vedle nás seděl i Kraus (jedl šátečky z listového těsta :D) a já jsem pořád přemýšlela, že bych byla otravná a šla si říct o fotku. A taky se zeptat, co to jako mělo znamenat s tím Odvárkou.

Ale odvahu jsem nesebrala.

Tak si budu muset počkat, až budu jednou strašně slavná (i když nevím jak a čím:D) a na tu červenou sedačku mě pozve sám.

A dostane loupáčky. I pro Ivanku.

Protože by byla škoda spěchat na hotel, šli jsme se ještě trochu projít. Od divadla Archa k divadlu Národnímu.

Trochu oklikou. Schválně, samozřejmě!

A s Prahou jsme se rozloučili dnešní snídaní, v Cross Cafe (díky Blance i Terezce, že na to pěly ódy!).

Byla jsem tu poprvé a cheesecake byl jeden z nejlepších, co jsem kdy jedla (a je jedno, že to říkám skoro o každém!) a káva správné kýblové velikosti.

A po příjezdu do Brna bylo potřeba zahnat hlad, předtím, než jsem se šla kroutit k tyči. (zase mi to nešlo, zase jsem byla elegantní jak hasič.)

Zašli jsme si do oblíbeného Podnebí, kde mě z denní nabídky zaujalo nakládané tofu a mého drahého zase risotto.

Každý den tam mají jinou nabídku, většinou italských jídel, která připravuje Ital Mauro.

Bohužel mají italsky ale i názvy jídel a já jsem Italka jak prase, takže se většinou spíš snažím odhadnout, co to bude. Dneska jsem čekala tofu se salátem, ale on to byl salát s tofu.

A to je veledůležitý rozdíl!

Dobré to bylo, ale u Ocásků mi tofu chutnalo mnohem víc. A bylo ho víc. A s domácím chlebem!

A taky nejsem zrovna fanoušek obědových salátů. Zeleninu jím sice často, jím ji hodně, ale spíš z povinnosti než z radosti. Nejsem zrovna ten typ slečny, co hlásá, jak je jejím nejoblíbenějším jídlem salát. A jak ji to nasytí. 

Ohohooooooo, přiznání roku od prý-life-stylové blogerky!

A na závěr ještě dvě vysoce kvalitní, instagramové fotky. Kde si žmoulám sáčko a vyhrnují se mi šaty. Póza jak má být!

P.S, Mějte hezký víkend!

P.S.2 A když se budete dívat, bude to hodně Prima.

Kavárenské Brno : Tři ocásci

Hezký den!
Psát články o různých zajímavých místech (a hlavně o těch, kde se dá dobře najíst nebo napít, samozřejmě.) ve Vídni mě bavilo, a tak jsem si říkala, proč v tom nepokračovat i nadále.
Jen se změnou města.
Protože si stojím za tím, že i mé rodné Brno je obzvlášť krásné, mám to tu moc ráda, a zajímavých míst je tu více než dost.
No a tolik krásných kaváren, co tu máme, by nám mohli všichni pražáci jen závidět!
A tak vám dnes, jako velký kavárenský povaleč, představím jedno z mých oblíbených míst.
S nejlepším názvem - Tři ocásci!
Abych pravdu řekla, v některých ohledech jsem dost komerční člověk, a třeba takovou kávou v papírovém kelímku se zeleným znakem vůbec nepohrdnu. Spíš naopak. Ve Vídni jsem to do sebe klopila častěji, než by bylo slušné.
Ale na druhou stranu - jsou i kavárny, jejichž návštěva se mi dost příčí. Třeba takové ty předražené, které jsou vlastně úplně o ničem, interiér průměrný, obsluha protivná jak prdel otrávená a všude okolo lidé, co tam chodí, jen aby bylo vidět, že tam chodí.
A aby byli vidět jak dvě hodiny usrkávají předražený minikafe a k tomu vodu za osmdesát korun.
A někteří to povýší ještě o level výš, když se tam neustále označují na facebooku. (třeba takové ty "brněnské celebrity", co se někdy mihly v nějaké reality show a teď jim patří svět:D) 
A že takových v Brně máme dost!

Jak jde o kavárny, mám ráda místa, která mají své kouzlo.
A dokáží něčím zaujmout. (něčím=dortíkem)
A kde je obsluha příjemná.
A kde dávají vodu z kohoutku zdarma. (ne jako v jedné nejmenované kavárně, kde si za ni naúčtují klidně skoro stovku. A dobře, budu ji teda jmenovat, je to Liberty :D)
Ne že by mě zruinovalo si tu vodu koupit, možná by to ještě moje peněženka zvládla. Ale jde spíš o princip. A o to, že je úchylný si kupovat vodu dražší než pivo.

 A přesně takové to je u Tří ocásků. Na rohu ulice Gorkého a Úvoz.
I když je mi jasné, že tahle kavárna rozhodně nebude pro každého. A žádný luxus ani designový nábytek opravdu nečekejte.
I já jsem byla při první návštěvě docela v rozpacích....

O Ocáscích jsem slyšela už mnohokrát, ale k návštěvě mě přesvědčila hlavně sestra Terka.
A así i vás napadne, že mě přesvědčila hlavně ódou na nějakou tu sladkost.
Popisovala mi, v jakém je to stylu, že to vypadá spíš jako u někoho doma. A že je to strašně retro. A že tam mají každý hrníček, skleničku i konvičku jinou. A že nábytek taky někde sesbírali.
A tak jsem to stejné říkala i mému muži, s tím, že tam musíme jít.
Dělal si srandu, že to bude něco strašně alternativního. Nějaké doupě, kde budeme pít ze zavařovacích sklenic...

....vešli jsme dovnitř, a ty zavařovací sklenice tam vážně byly.
Místo lamp :D
První co mi proběhlo hlavou bylo "proboha, co to je za doupě hipsterů? Co tady budeme dělat?!"
Protože já ani můj blonďák opravdu nejsme zrovna typy, co by na první pohled zapadli do takového intelektuálně-alternativně-hipstersko-nezávislého prostředí.
Ale i přesto jsme se posadili ke stolku. Starému, pravděpodobně někde u babičky na půdě nalezenému. Každý na židli úplně jiného vzhledu, jistě toho měly už hodně za sebou.
A objednali jsme si.
Já latté a Lukáš pivo.
Dostala jsem výbornou kávu, samozřejmě i s vodou (v retro skleničce, jak od soudruhů) a k tomu domácí sušenku.
A jak mi někdo dá sušenku, hned si mě získá!
Takže od té doby jsme tam byli pětkrát. Během dvou týdnů.
Celou nabídku mají Ocásci napsanou na černé tabuli, a pár položek už jsme už i vyzkoušeli.
O pivě vám nepovím, ale prý bylo dobré.
O cideru vám ale říct dokážu, ten byl nejlepší! Mají jablečný a hruškový Prager. Jablečný je na mě dost málo sladký (jak jde o cider, jsem na ty největší slaďárny typu Sommersby), ale hruškový byl tak akorát. Ani ne přeslazený, ani ne hořký. Tak akorát. A prostě....aaaaaaaa vypila bych jim všechny zásoby!
A víno, konkrétně Pálava, bylo snad nejlepší, co jsem kdy měla. A nadšená jsem byla i z karafy a opět retro skleničky, ve které mi to bylo naservírováno.
A po celou dobu mi na stůl pravidelně přistávaly zásoby vody, aniž bych si o to musela říct.
Pět bodů pro Nebelvír  Ocásky!

 A vyzkoušeli jsme i nakládaný hermelín (teda hermoš:D) za velmi sympatickou cenu, který byl opět na jedničku.
A já jsem si včera dala k obědu nakládané tofu, s kořením, sušenými rajčaty, a k tomu domácí kváskový chleba.
Snad ten nejlepší chleba, co jsem kdy měla!

Chleba tu mají poctivý, domácí, a více druhů. Někdy tmavý, někdy bílý kváskový, ale vždycky výborný. (ach jo, zase mi ujela ruka a píšu tady zamilovaně o chlebu:D)

 Ale samozřejmě nemůžu vynechat to nejdůležitější......Sladkosti!

Nabídka není stálá, ale pokaždé vás může překvapit něco jiného. (všimněte si Chai Latté cupcaků!)
Někdy třeba makronky, někdy cupcaky...
A vše opět velice lákavé. I pro peněženku. Dortík za 30 korun? Sem s tím!
A pochutnat si mohou i vegani, na které tu také berou ohledy a v nabídce se pro ně vždy něco najde. A stejně tak tu mají do kávy i ovesné mléko!

Měla jsem tu čest ochutnat cupcake s krémem z arašídového másla. (no mohla jsem říct ne?!) a veganský kakaový dortík.
To jsme si totiž k Ocáskům zašli jednou večer, po shlédnutí Vlka z Wallstreet. Dali jsme si ten nejlepší cider. A vínko.
A já jsem pořád mlsně pošilhávala po vitríně s těmihle fešáky.
Ale protože je má vůle pevná jako ocel (když se mi to hodí :D) a dortíky v 10 večer tak úplně běžně nejím, koupil mi je můj drahý s sebou. Na další den k snídani.
Dobře jsem si vybrala. (muže i ty dortíky)
Je totiž nejlepší, jednou si ho vezmu a budeme spolu mít kupu dětí. (Ne, kecám...nemám ráda děti. A už vůbec ne kupu.)

Dobré byly oba dva kousky, ale krém u cupcaku na můj vkus možná až moc sladký.

A hlavně - takový cupcake, to je sice něco tak krásně fotogenického....ale taky extrémně nepraktického!

Jak to jíst? Sníst napřed krém a pak mít jen suché těsto? Nebo to jíst vidličkou a celé rozpatlat? Nebo to položit na talíř a buransky se v tom hrabat? Prosím o objasnění tohoto světového problému!

A veganský dortík taky nebyl špatný, ale ta bílá hmota (nebo jak to jen říct?) byla docela bez chuti. Já jsem prostě spíš na ty cheesecaky!

A včera jsme tam byli znovu. A znovu mi byla zakoupena snídaně!
Veganský dortík s jablečným želé a krustou z ovesných vloček.
Vypadal tak krásně, ale bohužel chutnal o trochu hůře, než vypadal.
První vrstva byla ale dokonalá, tak akorát sladká, s oříškama. A hezky křupavá. Jablečné želé taky chutnalo dobře, ale navrchu bylo opět to bílé tuhé cosi. Nesladké a bez chuti.
Mnohem víc by mi tam chutnal nějaký tvarohový krém, ale to by potom zase ztrácelo svůj veganský smysl :D
Ale mrkvový dort byl perfektní. S výborným krémem. A roztomilou ňuňu mrkvičkou z marcipánu.
Zkrátka musím doporučit! (ale nechoďte na něj všichni, ať na mě něco zbyde!)

Při prvním vkročení dovnitř možná můžete být trochu v rozpacích. A žádné supermoderní vybavení tu taky není. Od flekatého stropu visí prázdné lahve, židle vržou.........ale možná i proto to má své kouzlo!
Každý hrníček má svůj příběh. Každý dortík byl s láskou upečen (a nebo ne, ale působí to tak na mě:D) a pokaždé si sem jdu sednout ráda. A vy byste měli taky.
P.S. Ne, nebyla jsem podplacena. Ani ciderem, ani dortíkem. Bohužel. 
P.S.2. Nezapomeňte si v úterý o půl 6 naladit Radio R a Letem Blogosvětem, budu totiž strašně slavná!
Původně jsem se toho docela bála a napoprvé pozvání s těžkým srdcem odmítla (no co, každá hvězda přeci musí dělat drahoty!), ale teď už se dokonce těším! Moc to s tím sice nesouvisí, ale asi to bude tím, že teď na praxi denně volám s tolika cizími lidmi, občas jsem i více či méně slušně poslána do prdele, a tak je mi už tak nějak jedno, kdo a kdy mě uslyší :D