Napřed musím poděkovat za tolik milých reakcí u minulého článku, respektive vysílání v rádiu. Opravdu mě to překvapilo a potěšilo.
Je mi jasné, že tam působím dost stydlivě a nejistě, ale nemějte obavy - v běžném životě až tak tichá nejsem (a ve škole jsem dokonce pravidelně dostávala napomenutí za vyrušování v hodině), ale přeci jen, mluvit poprvé takhle do rádia je něco úplně jiného.
Rozdávat moudra v baru nad koktejlem mi jde holt líp, než v rádiu. A ještě k tomu bez koktejlu.
Včera ráno jsem se totiž, spolu se mým mužem, vydala na cestu žlutým kočárem do Prahy.
A shodou okolností jela ve stejném autobuse i Zuzka ze zmiňovaného rádia, která mi říkala, že na blogu ještě žádný článek o Praze neviděla.
No, sice tady už jeden je, někde zahrabaný, ale to bych nesměla být tak líná na ty rubriky, aby se v tom dalo lépe vyznat.
Takže pro Zuzku. A pro všechny ostatní. A taky pro mě, protože fotím pořád a všechno, a na výletech dvojnásob.
Žádné objevné informace se tu nedozvíte (nebo že by..?:D), bude to prostě jen o tom, jak byla blondýna v Praze.
A jak byla nadšená.
Protože je nadšená pokaždé, když je v Praze.
A taky nějaké to jídlo. A pití. A jídlo.
Protože jak asi víte, fotím pořád a všechno. A občas se mi tam, úplnou náhodou připlete nějaký ten talíř. Z čehož pak vznikne fotka vysoké umělecké kvality i informační hodnoty. Musíte přeci vědět, čím jsem si upatlala pusu, žejo.
Jak si tak všímám, v dnešní době asi není moderní mít rád Česko. Mnohem lepší je přeci nadávat, jak je to tady nahovno. A jak tu nic není, jak tu nic nemáme. A jak je to tady hnusný a všichni blbí. A že v zahraničí je všechno lepší.
Ale není, moji milí.
Paříž je krásná, Vídeň je nádherná, Londýn se skvělý, Berlín zajímavý....ale na Prahu podle mě nic nemá.
Myslím hlavně ten pohled od nábřeží, na Karlův most a Hrad. To nikde jinde nemají (a neustále mi na facebooku vyskakují fotky erasmus studentů, co jsem poznala ve Vídni. Všichni jezdí do Prahy a všem se tam hrozně líbí!) a jen tak se to neokouká.
Ale než začnu působit jako nějaká důchodkyně, co jen nadává jak jsou ti dnešní mladí zkažení a ničeho si neváží nebo jako holka z vesnice, které kouká sláma z bot, ale je nadšená, že byla ve velkoměstě, prozradím vám, co bylo hlavním důvodem našeho výletu.
Pod stromečkem jsem totiž dostala ten nejlepší, nejlepší dárek!
Show Jana Krause já totiž úplně miluju.
Koukám na to pokaždé, z čehož plyne, že asi stárnu, protože už zdaleka nejsem každý pátek někde na párty-párty.
Ale když už náhodou v pátek doma nejsem, vždycky si to musím pustit alespoň později na youtube. Není možné, že bych jeden díl neviděla. Ne a ne a ne!
Krausův humor mám totiž nejradši. A je to vlastně i skoro jediné, na co v televizi koukám. Kromě zpráv (i když ty brněnské mám teď doslova z první ruky:D) a něčeho ráno u snídaně. Což jsou opět buď zprávy na čtyřiadvacítce, Dobré ráno a nebo Snídaně s Novou.
(no dobře, přiznávám, že ještě někdy kouknu na nějaké to vaření....ehm....Kluci v akci :D)
Byla jsem zvědavá, jak to bude vypadat ve skutečnosti. Jak moc je to v televizi sestříhané, jak to v divadle vypadá, jak je to velké........a taky co pan Odvárka.
Napřed jsme si prošli město, taková ta klasika, co prostě musí být pokaždé.
Václavák-Příkopy-Staroměstské náměstí-Most-a na Hrad za Milošem.
A u mostu bylo samozřejmě potřeba pořídit i tradiční byla-jsem-v-Praze fotku.
No dobře, kecám, dávám to sem proto, abyste mohli obdivovat můj nejlepší kabátek.
A šátek.
A háemkovou kabelku.
Ne nebojte, dělám si srandu.
Fešn blogerka ze mě nebude.
Ale kabátek je nejlepší. Z Vídně. Za 20 Euro. A má koženkové díly. Jako křivák. Prostě láska na první pohled.
A šátek je z loňských letních slev v CA. Za 80 korun.
A kabelka je z HM. Jak jinak. Neumím si život představit bez velké černé kabelky, se zlatými detaily.
A kalhoty? Ty nosím pořád dokola. Z HM. A až mi doslouží, koupím si ty samé. A potom zase. Tak jako už několik let.
Nakupování kalhot je totiž ta nejhorší věc na světě. A způsobuje tolik depresí! Takže se tomu už dlouho vyhýbám tím, že vždycky trapně vezmu ten stejný typ, ve stejné velikosti, a běžím k pokladně.
Aniž bych se v kabince stresovala a trápila pohledem na svá stehna v záři reflektorů zářivek.
I když, abych byla správně fešn, měla bych doladit svůj slovník. Žádné kalhoty, ale skinny jeans. Žádná kabelka, nýbrž shopper bag. Žádný šátek, ale skull scarf. A žádný kabátek. Biker coat přeci!
Ale abych nezapomněla, povšimněte si, jak jsem elegantně sladila vykukující vršek do suchého šamponu s modrými zámky na zábradlí!
Svíčky, jako "památník" pro Ukrajinu.
Pro Ukrajinu, kde se dějí tak hrozné věci. Kde umírají desítky lidí. A kde potřebují každou korunu.
A někdo si musel těsně vedle toho zaparkovat takhle drahé auto.
Co tím chtěl básník řidič říci?
Po procházce jsme potřebovali trošku doplnit energii a nějaký ten kofein.....
....a tak prostě nešlo odolat.
Lepší místo pro kavárnu si snad ani neumím představit. Ten výhled!
Jasně, mohli byste říct, že by tu mělo být něco víc tradičního....ale myslím, že něco takového vadí mnohem méně, než všechny ty matrijošky. A absinth shopy s blikajícími nápisy OPEN (sakra tak snad vidím, že je otevřeno, ne?!). Nebo ruský čepice. A ty nejodpornější kabelky s milionem Prague nápisů. Nebo předražený obchody s pitím.
Frisco za 90? To jako vážně?
A Starbucks mám prostě tak nějak spojený s cestováním (což je pro mě i výlet do Prahy:D).
A ano, jsem strašně komerční. (ale nějaké hezké kavárny v centru mi klidně doporučte.)
A kdyby mě někdo chtěl poučovat o kvalitě kávy, klidně si to může odpustit.
Jsem totiž buran.
Buran, co hraje na kvantitu, ne kvalitu.
A musím mít hodně hodně hodně kafe. Lavór, prosím!
A že se káva s mlékem nemá pít, aby vynikla její správná chuť? To je mi celkem jedno.
Kávu s mlékem nepiju.
Piju mléko s kávou.
Tak!
Potom jsme se jeli ubytovat.
Do penzionu hned vedle zastávky s velmi poetickým názvem - Krematorium Motol.
Jasně, není to žádný luxus ze kterého byste padli na prdel ale pokoj byl docela hezký, čistý, s vlastní koupelnou, a v centru jste odtud tramvají za chvilku.
Pak jsme se převlékli, upravili, a šli se ještě před divadlem navečeřet.
Já vím, samozřejmě je v Praze milion jiných způsobů, kde se lépe najíst, než v obchoďáku (takže komerce podruhé!:D), ale bohužel tam nic moc neznám, a tak jsme zašli do Creperie v Palladiu, které je od divadla Archa jen kousek.
A když jsem viděla v nabídce francouzskou palačinku z pohankové mouky se špenátem, uzeným lososem a nivou, nešlo to jinak!
A k tomu samozřejmě i něco na pití (bože, já jsem fakt fotila úplně všechno, jak tak koukám:D).
Takže lambrusco a cider. Další do sbírky.
A pak už byl čas přesunout se do divadla.
Překvapilo mě, jak je to tam maličké. Ale tím líp pro nás, seděli jsme totiž až v předposlední, 11. řadě, a stejně jsme viděli krásně.
V televizi to vypadá mnohem prostornější, a nechápu, jak natáčí příchod hostů, vždycky se mi zdá, jako by šli přes nějaké dlouhé jeviště, ale ve skutečnosti je i náš obývák delší.
A v panelákových bytech jsou mini-obýváky.
Nikoho z hostů jsem předem neznala, a tak jsem byla trochu v rozpacích, když jsem si přečetla, že tam bude nějaký operní pěvec.
Nakonec to ale vůbec nebyla žádná nuda, pan Plachetka byl sympatický a vtipný. Stejně tak režisérka Andrea Sedláčková. A na závěr mladý vědec, autor dinosutry. Dinosauří kamasutry.
Takhle vtipné hosty jsem tam už dlouho neviděla (a to je co říct!) a bavila jsem se po celou dobu, každou minutu.
Od několika lidí jsem slyšela, že je to v televizi hodně sestříhané, a že to v divadle trvá klidně i více jak 3 hodiny. Což by mi nevadilo ani náhodou!
Ale asi je to pokaždé jinak a záleží na hostech, ale včera to bylo všeho všudy hodinu a půl.
A taky přišlo největší zklamání.
Pan Odvárka seděl opět v první řadě, a nikdo se na něj nezeptal!
A běda, jestli dneska na Primě uvidím, že to tam strčili z nějakého jiného vysílání!:D
Po divadle je prý povinnost dát si v divadelní kavárně chlebíčky a víno.
Říkal Lukáš.
A si víno nedal.
Já jsem si nedala dokonce ani chlebíčky, ale hrušku v tekuté podobě. Neboli můj nejoblíbenější cider, na který chodíme i u nás k Ocáskům.
A hned vedle nás seděl i Kraus (jedl šátečky z listového těsta :D) a já jsem pořád přemýšlela, že bych byla otravná a šla si říct o fotku. A taky se zeptat, co to jako mělo znamenat s tím Odvárkou.
Ale odvahu jsem nesebrala.
Tak si budu muset počkat, až budu jednou strašně slavná (i když nevím jak a čím:D) a na tu červenou sedačku mě pozve sám.
A dostane loupáčky. I pro Ivanku.
Protože by byla škoda spěchat na hotel, šli jsme se ještě trochu projít. Od divadla Archa k divadlu Národnímu.
Trochu oklikou. Schválně, samozřejmě!
A s Prahou jsme se rozloučili dnešní snídaní, v Cross Cafe (díky Blance i Terezce, že na to pěly ódy!).
Byla jsem tu poprvé a cheesecake byl jeden z nejlepších, co jsem kdy jedla (a je jedno, že to říkám skoro o každém!) a káva správné kýblové velikosti.
A po příjezdu do Brna bylo potřeba zahnat hlad, předtím, než jsem se šla kroutit k tyči. (zase mi to nešlo, zase jsem byla elegantní jak hasič.)
Zašli jsme si do oblíbeného Podnebí, kde mě z denní nabídky zaujalo nakládané tofu a mého drahého zase risotto.
Každý den tam mají jinou nabídku, většinou italských jídel, která připravuje Ital Mauro.
Bohužel mají italsky ale i názvy jídel a já jsem Italka jak prase, takže se většinou spíš snažím odhadnout, co to bude. Dneska jsem čekala tofu se salátem, ale on to byl salát s tofu.
A to je veledůležitý rozdíl!
Dobré to bylo, ale u Ocásků mi tofu chutnalo mnohem víc. A bylo ho víc. A s domácím chlebem!
A taky nejsem zrovna fanoušek obědových salátů. Zeleninu jím sice často, jím ji hodně, ale spíš z povinnosti než z radosti. Nejsem zrovna ten typ slečny, co hlásá, jak je jejím nejoblíbenějším jídlem salát. A jak ji to nasytí.
Ohohooooooo, přiznání roku od prý-life-stylové blogerky!
A na závěr ještě dvě vysoce kvalitní, instagramové fotky. Kde si žmoulám sáčko a vyhrnují se mi šaty. Póza jak má být!
P.S, Mějte hezký víkend!
P.S.2 A když se budete dívat, bude to hodně Prima.
0 komentar:
Posting Komentar